Milé Maminky, v minulém čísle Maminy jsme Vás informovaly o podstatné změně ve způsobu platby. Apelovaly jsme na Vás, abyste své případné finanční dary zasílaly nejpozději do 15.2.2011, abychom si i my mohly udělat finanční rozpočet na tento rok a věděly, jaký náklad bulletinu Maminy dát do tisku.
Objevily se ovšem dva problémy:
- Některé z Vás naší výzvu vyslyšely, zapomněly však uvézt do vzkazu pro příjemce své jméno a tudíž jsou nevyhledatelné.
- Některé z Vás jistě chtěly přispět, ale v době angín, chřipek apod. to prostě do daného data nestihly.
Došly jsme z těchto důvodů k tomuto závěru:
 Prodlužujeme dobu, kdy můžete své dary poslat, do konce dubna. (tj. do 30.4.2011.) Nezapomeňte prosím do vzkazu pro příjemce uvést své jméno. Po tomto datu budeme z finančních důvodů nuceny zasílat bulletin našeho sdružení pouze dárkyním, které věnovaly své dary do 30.4.2011. (Neplatí pro nové členy sdružení Jókebed, kteří se přihlásí k odběru během roku) Maminky, které již své finanční dary věnovaly a zapomněly uvést ve zprávě pro příjemce své jméno, prosím – ozvěte se naší hlavní distributorce Petře Hudziecové na mail: http://email.seznam.cz/newMessageScreen?sessionId=&to=mailto:hup%2emamina%40centrum%2ecz, abychom mohly dohledat vaši platbu.
Náklady na jeden výtisk bulletinu na celý rok činí nadále 100,-Kč. (Vychází 4x ročně). Poštovné (rovněž na celý rok) činí: 60Kč (jeden kus v obálce), 88Kč (2-7ks), 120Kč (8-15ks) nebo 196Kč (16 a více kusů).
Peněžní dary můžete nadále zasílat složenkou nebo převodem na účet u ČSOB, číslo účtu: 182183265/0300. (Nezapomeňte prosím uvést do zprávy pro příjemce své jméno.) Také můžete využít své oblastní distributorky a předat dary přímo jim.
Děkujeme za Vaše modlitby i povzbuzení. Přejeme Vám radost z našeho Boha. 
„Ať jsou veselí a radují se z tebe všichni, kteří tě hledají: ať říkají  stále:“Hospodin je velký“ ti, kdo milují tvou spásu.“ Žalm 40:17

V POSTELI SPÍME TŘI

Nedostatek spánku, přesněji přerušovaný spánek je pro mnoho lidí opravdu nejhorší část rodičovství. Nejen novorozenci, ale všechny děti se občas probouzejí a většina z nich přitom vyžaduje přítomnost dospělých a utišení. Velké množství rodičů si do tří let věku dítěte ani jednou nemohlo dopřát sedm hodin nepřetržitého spánku. Jsme unavené, nevyspalé a proto nejjednodušší řešení se zdá, spát s dítětem.

Společná rodinná postel nezajistí, že se dítě nebude probouzet a neušetří vás v prvních týdnech nočního vstávání. Probouzení i krmení dítěte vás ale bude obtěžovat mnohem méně, když k němu nebudete muset jít. A protože je tam, kde je nejraději – přímo u vás – usne znovu mnohem rychleji. Je zjištěno, že děti, které spí ve společné posteli s rodiči, se i jako starší probouzejí mnohem méně než ostatní. Dítě, které je s vámi v posteli, se nemusí pláčem dožadovat, abyste je pochovala, protože jste blízko něho a může se jen přitulit.

Společná postel má i své nevýhody. Začnete-li spát s dítětem v jedné posteli a trvá to několik měsíců, je velmi pravděpodobné, že ho nebudete schopni přesvědčit bez dlouhého a nepříjemného boje, že vlastní postýlka nebo oddělená místnost je lepší. Batole ve vaší posteli naruší vaše soukromí a jste-li s ním ve dne v noci, může ztratit pocit identity.  

Když od nejútlejšího věku trváte na tom, aby dítě spalo samo nebo v oddělené místnosti, vítáte ho do vašeho života, ale rozhodně ho vylučujete z vašeho života v noci a z vaší postele. Předpokládá to jít k němu, kdykoliv vás pláčem volá, ale nikdy ho nebrat s sebou. Může vás to odsoudit k nekonečným návštěvám u postýlky, když ho trápí zoubky nebo má špatné sny. Ještě později se může naučit za vámi chodit a vy ho budete muset vracet noc co noc do postýlky.

Zvolit si musíte sama, ale měla byste na svém rozhodnutí trvat. Když jste si zvolila oddělené spaní a po špatném týdnu začnete brát dítě k sobě do postele ve tři ráno, protože vám na ničem jiném nezáleží, je dobré svůj postoj přehodnotit. Nejhorší je pokus o kompromis, občas ho nechat spát s vámi a potom se ho snažit přimět, aby zůstalo samotné. V dítěti to vyvolá nejistotu a zmatek.

Asi do šesti měsíců usne dítě, kdy potřebuje. Nic kromě hladu, nemoci a bolesti ho neudrží vzhůru. Mezi šestým a devátým měsícem se to změní. Dítě začne být schopné zůstat vzhůru, nebo neusne vzrušením, napětím, nechce se osvobodit spánkem od světa nebo od vás. Právě v tomto období začíná být pro dítě velmi důležité, aby se naučilo usnout samo. Pokud je stále závislé na uspávání, obtíže jsou nevyhnutelné. Jestli doposud spalo ve společné posteli s vámi, zvažte, zda to nechce změnu. Krmit nemusíte již tak často, při dobré organizaci si můžete noční bdění vynahradit odpoledním spánkem.

         Dítě je schopné spát bez vás, ale nechce. Nejobvyklejší rada je uložit ho, odejít a odmítnout vrátit se zpět do místnosti, ať pláče sebevíc. Rodičům se říká, že jsou-li schopni přežít dvě hodiny pláče dnes, zítra hodina, půl hodiny pozítří a potom již klid. Ale když se k němu nevrátíte, jakoby jste řekla: „Nemá smysl, abys plakalo, protože nepřijdu nikdy zpátky. Bez ohledu na to, jak je ti smutno.“ Dostává–li batole tuto zprávu, bude se sotva cítit bezpečnější, až půjde zítra spát. Jen se ještě víc utvrdí v tom, že je nebezpečné nechat vás odejít. A proto jen málo rodin zjišťuje, že to platí.

         Opačný přístup je, když dítěti vyhovíte a zůstanete s ním, nebo ho vezmete z jeho pokoje. Poselství, které mu sdělujete svým chováním je: „Máš strach, když tě opustím a máš pravdu, je to trápení zůstat sám.“ Jak můžete očekávat, že bude považovat uložení do postýlky za konec dne, když si vás večer pláčem vynutí a jeho den pokračuje.

         Existuje určitý kompromis. Ten nenechá dítě zoufale samotné a  ani mu neumožňuje získat kousek dne navíc. Poselství, které mu sdělíte, zní: „Není třeba, abys křičelo. Nejsi opuštěné. Vždy přijdeme, jestli budeš potřebovat. Ale den skončil a je čas spát.“ Neberte dítě z postýlky ani nezůstávejte v místnosti. Neodcházejte od něho na více než pět minut. Snažte se, aby vidělo, že jste u něho, ale že v tuto dobu je s vámi hrozná nuda. Odborníci tvrdí, že je potřeba asi týden, aby měl tento způsob úspěch. Musím přiznat, že se mi tento způsob osvědčil.

         Všechny děti se budí několikrát za noc, když se obracejí. Pokud je nic nezaujme nebo nevyruší, znovu usnou, aniž kdokoliv ví, že byly vzhůru. Dává-li dítě najevo každé probuzení, musíte se nad tím zamyslet. Umí usínat samo, nebo vyžaduje vaše uspávání? Není mu zima, nebojí se tmy, nemá hlad nebo žízeň, neztratilo dudlík? Může mít zlé sny a pláče, jakoby se mu něco děsivého stalo. Na všechno s trochou důvtipu najdete radu. Pravidla, která si ve své rodině vytvoříte pro uspávání, noční buzení a „společnou postel“ můžete klidně měnit, nechte se ovlivnit zkušeností. Každé dítě vyžaduje jiný přístup, jinak projevenou přísnost. Jedno se po půlhodince pláče podřídí a nijak se netrápí, druhé bude plakat a vnitřně strádat, protože dobře myšlenou výchovu k samostatnosti vnímá jako odmítání. Myslím, že nejdůležitější je láska, jakou k dítěti cítíme, a pak už nám naše mateřské srdce napoví, co je pro něj nejlepší.

Mgr. Eva Liberdová

Mamíí, já bych chtěl(a) zvířátko…

            Máte děti? A ještě jste od nich tuto prosbu neslyšeli? Tak se těšte! Určitě to přijde!

Děti a zvířata jsou k sobě odjakživa silně přitahovány – asi proto, že cítí, že lidé měli k přírodě odedávna mnohem blíže, než je tomu dnes. Už malé dítě, tak do tří let věku, fascinuje pozorování živého tvora, který je tak jiný a přesto má podobné potřeby i projevy jako ono samo. Taky má hlad a žízeň, taky spí a koná svoji potřebu. Opravdu jsem se nedávno nasmála, když jsme naši fenku novofoundlandského psa museli na chvíli vypustit ze zápřahu saní, aby si mohla v klidu ulevit. Dvouletý Štěpánek mi s přímo objevným nadšením hlásil každé vydařené přidřepnutí a ještě dlouho mudroval nad tím, že Ája „dělá taky a-a“. Živý tvor se umí radovat ze života – stejně spontánně a nepokrytě jako děti, ale cítí i bolest, a když je mu ubližováno, dovede se i bránit. Dokonce – stejně jako my – občas onemocní a někdy potřebuje i doktora. To vše jsou pro dítě velmi cenné poznatky, které zaměstnávají nejen smysly a intelekt malého človíčka, ale příjemně a přirozeně spoluutvářejí i jeho charakter – ostatně výchovy k toleranci a ohleduplnosti, k respektování práv a potřeb druhého není nikdy dost.

Děti v předškolním věku už vědí, že živý tvor je něco naprosto jedinečného a ani sebedokonalejší napodobenina zvířátek je už neuspokojí tak, jako možnost hrát si s “živou hračkou“, která stále nově a zajímavě reaguje, a která je schopna na různé úrovni i komunikovat. Každý jsme ale originál, a tak zatímco můj čtyřletý syn Ondřej s neochvějnou jistotou prohlašuje: „Až budu velký, budu chovat přírodu, maminko.“, nejstarší šestiletý Ivo se vidí v Pavlovi Nedvědovi a největší radost má z nových přírůstků fotbalového vybavení. Ale i on má svoje zvířecí kamarády rád a vždycky už bude vědět, jak se má chovat k nim a jak se v různých případech mohou oni chovat k němu.

U dětí středního školního věku, tj. od osmi let výše, se často touha po zvířecím kamarádovi vystupňuje v soustředěný a promyšlený tlak na rodiče. Ti by měli vědět, že v tomto věku se naplno rozvíjejí rodičovské role budoucí generace – tj. pečovatelské sklony mladých slečen a ochranitelské tendence dorůstajících mladíků a navíc něžnost, ohleduplnost, obětavost a spousta dalších užitečných postojů, které malým, bezbranným přírůstkem do rodiny jen rozkvetou. Bude-li to sestřička, bratříček nebo zvířátko, záleží asi nejvíce zase na nás, rodičích. Musíme mít také na paměti, že alespoň částečná pomoc i taktní usměrnění jsou stále nutné i přesto, že v tomto věku jsou děti schopny ve své oblasti zájmu dosáhnout obdivuhodných znalostí i schopností. A je asi vždy lepší, když je to v oblasti reálného života, než ve světě virtuální reality počítačových her.

Čím je dítě starší, tím víc je schopno něčemu se soustředěně věnovat a podřídit svůj volný čas cílenému tréninku.V pubertě platí, platí –li ovšem vůbec něco, že teď už jsou přerostlá dítka schopna sama převzít většinu starostí o domácího mazlíčka. Ve zvířeti hledají kamaráda a parťáka. Jak dlouho jim tato priorita zůstane, je otázkou. Přesto je dobré podporovat dítě ve snaze intenzivně na něčem pracovat - ať už jde o sport nebo právě výchovu a výcvik zvířete. I to může pomoci s občas rizikovou otázkou co s volným časem nebo s výběrem okruhu přátel. A mít se ke komu přitulit, když k rodičům to už v téhle době často dost dobře nejde...? To se hodí nejen v pubertě! A že se dítko za pár let začne zajímat o docela jiné věci a pes (kočka, kanárek..) vám zůstane na krku? Počkejte, jak budete rádi, že vám doma zůstal aspoň někdo! J

Tak, už víme, proč děti po zvířátku instinktivně touží. Teď ale nastupuje otázka – jaké zvířátko zvolit?

Typ rybičky – reprezentují skupinu zvířat, která nemají k člověku aktivní vztah. I tak jsou ale pro děti přínosem. Mohou pozorovat pohyb, krmení, vyměšování, rozmnožování…i úhyn. A to je další velmi důležitá zkušenost - zkušenost zrození a smrti, která se v dnešní době odsunula za zdi nemocnic či domovů důchodců. Pro naše děti se zrození, život i smrt jejich mazlíčků stává jasnou učebnicí života, která je přiměřená tomu, co jsou ony schopny pojmout – navíc s pomocí i vysvětlením svých rodičů.

Typ želvy a spol. - patří sem nejrůznější obojživelníci i hadi. Lidé jsou jim asi tak podobně lhostejní jako rybám, ale mají pár předností. Dají se brát do rukou, krmit přímo z ruky, přenášet…nedá se s nimi ale příliš mazlit a hrát. Může se také stát, že při prosazování takovéhoto mazlíčka u „rodinné rady“ narazíte na silný odpor některých jejích členů. Ale znám rodinku, která si místo pro ně příliš náročného aljašského malamuta pořídila ještěrku Terezku. Její terárium zdobí obývací pokoj a ke štěstí jí stačí 2-3cvrčci denně. Zakoupíte je ve zverimexu. Když vám to náhodou zrovna nevyjde, proběhnete se po domě a nalovíte pár pavouků. Ať žije pestrý jídelníček!

         Skupina ptáci - má tu výhodu, že už projevuje určitý vztah k člověku a je schopna reagovat i na řeč či posunky. Buď krásně zpívají, nebo hlasitě křičí. Pokud chcete, aby např. papoušek i mluvil, musíte zapomenout na zverimex a najít chovatele, který je ochoten vám mládě zavčas vyjmout z hnízda, uměle dokrmit a tím fixovat na lidi a lidskou řeč, manipulaci i dotyky. Měli jsme také takovéhoto bezvadného anduláka Sašu, který nejraději ze všeho capkal po zemi. Když jsme si šli čistit zuby, náš průvod uzavíral on. Když bylo hotovo, fofroval zas rychle za námi do kuchyně. Škoda, že když se jednou nedopatřením ocitl venku, rozhodl se s procházkami skoncovat a začal létat. Ochočit lze ale i ptáka vyrostlého mezi svými – chce to jen víc trpělivosti, přitom platí čím mladší, tím lepší. Mluvit se ale už pravděpodobně nenaučí.

Teď přicházejí na řadu zvířátka chovaná dětmi asi nejčastěji – jde o malé savce. Křečci, myšky, zakrslí králíčci nebo i fretky a potkani…se všemi je možno krásně se mazlit, dotýkat se jich, hladit je, pozorovat nebo je i něco učit. I když to možná někteří rodiče uslyší neradi, nejvyšší inteligencí v této skupině oplývají jednoznačně fretka a – potkan. Nemusíte ho chytat ve sklepě, dnes jsou moderní ti laboratorní, mají mnoho různých zbarvení a jsou schopni přijít i na zavolání a vytvořit s člověkem, který se mu věnuje, opravdu sehranou dvojici. Co na to rodinná rada? J

O další kousek výš na našem pomyslném žebříčku jsou kočky. Všichni víme o jejich čistotnosti, hravosti i schopnosti potěšit svoje lidi mazlením a přítulností. Jejich výhodou je, že nepotřebují tak důkladnou výchovu ani časově náročné venčení jako pes. Budou spokojeně dovádět na tzv. „škrabadle“, které vyrobíte nebo zakoupíte a které může být i atraktivním doplňkem vašeho bytu.

No a jsme u konce – místo nejvyšší zaujímá pochopitelně pes. Ten k tomu všemu, co jsem už zmínila, přidává ještě i schopnost vidět člověka jako pána a sám bude šťastný v kruhu té „své“ rodiny, ve které potřebuje mít a znát to své místo ve „smečce“…A možná ještě něco. V našich dětech možnost jeho výchovy a výcviku uspokojuje jinak dost problematickou touhu někoho ovládat, mít na někoho vliv. Jinými slovy vychováván dítětem pomůže s výchovou dítěte – s pomocí a dohledem rodičů samozřejmě.

Jak se zdá, děti a zvířata moc dobře ví, proč je dobré navzájem se poznávat a učit se spolu žít. A tak pokud je to alespoň trochu možné, nebraňme jim v tom!

Táňa Pospíšilová

Použité materiály:    

Matějček, Z.: „Co, kdy a jak ve výchově dětí“, Portál 1996

   „Mám své oblíbené zvířátko, je to potkan. Je černá, má hnědé skvrny na hlavě. Má bílé bříško, tlapky, ouška i špičku ocásku. Jmenuje se Johana. Je krásná, bydlí v kleci pro ptáky. Krmím ji granulemi pro psy, jablkem, obilím, zelím, někdy jí dám trochu čokolády. A jednou jsem ji oblékla košili pro panenky, ustřihla jsem rukávy a dala jsem jí to. Moc se jí to nelíbilo, protože druhý den mě trochu kousla, ono se jí to opravdu nelíbilo. Pak jsem jí nedala chvíli nažrat a potom to bylo zase dobré.“  

Michaela Berková, 9let

HLÍDÁNÍ DĚTÍ – ANEB, CO SE DĚJE ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI ?

        Sloužit Pánu se dá různým způsobem. Někdo je evangelista, jiný pastýř, další učitel. V těle Kristově je spousta míst, kam nás Pán posílá. Před nějakou dobou mne poslal do zvláštní služby.

         Slouženo má být každému. Mužům, ženám, manželům i dětem. Předávat Boží poselství je někdy snazší, někdy méně. Na biblické škole nás učili, že pokud chceme například zvěstovat evangelium bezdomovcům, měli bychom se postarat o jejich primární potřeby, dát jim najíst apod.

         Jednou ze skupin, které se náš sbor už nějakou dobu věnuje, jsou maminky. Nějakou dobu už fungovala tzv. „maminkovská skupinka“ a vedení sboru se rozhodlo pořádat pro tuto skupinku, zároveň s nově vznikající skupinkou „seniorů“, kurzy Alfa. Ty probíhaly každý čtvrtek dopoledne. Aby maminky mohly docházet a zároveň se soustředit na kurz, bylo nutné vyřešit problém: Co s jejich dětmi?

         Tak jsem se já, svobodný muž, který malé děti doposud jen zdravil, dostal k úkolu téměř nadlidskému, k hlídání dětí.

         Nadlidský úkol nelze řešit jinak než nadlidskou silou. Věděl jsem, že pokud Pán chce, abychom sloužili maminkám, pomůže se postarat i o jejich děti. Má příprava proto spočívala převážně v modlitbách. V životě jsem totiž neabsolvoval žádný seminář pro práci s dětmi, asi kromě jedné přednášky ve škole.

         Hned první den mi bylo svěřeno asi dvanáct dětí v rozmezí od 2 do 5 let. Pochopil jsem, že nemůžu počítat se společným programem, i když věkový rozdíl nebyl tak veliký. Prostředí, ze kterého děti pocházely, se lišilo. Děti, které měly sourozence, nebo byly v kontaktu s jinými dětmi, ať ve školce nebo v nedělní škole, se chovají zcela jinak než děti, které jsou v kontaktu jen se svojí maminkou. Prvním problémem, který jsem musel řešit a který mě provázel, bylo vyvarovat se stýskání po mamince. Osobně to považuji za Boží zásah, že jsme ta první setkání vydrželi bez komplikací. I když jsem musel některým věnovat mnoho pozornosti a pravidelně reagovat na otázky „Kde je maminka?“, vydrželi jsme až do konce.

Postupem času jsem zpozoroval problém, o kterém jsem doposud jen slyšel, vliv akčních pohádek. Pro děti není totiž tak důležité, zda postava, na kterou si hrají, je dobrá nebo špatná. Důležité je, aby zvítězila. Příkladem může být hra na  Supermana a zloducha. Na rozdíl od televizního seriálu, kdy zlo jasně prohraje, má ve hře zloduch, kterého představuje jedno z dětí, stejnou šanci jako Superman. Nechci tím odsoudit americký filmový průmysl, podobné zkušenosti mám i s klasickým soubojem prince a draka, nebo vlka a Červené Karkulky. Musel jsem zakázat hry, kde vystupují špatní hrdinové. I plyšový drak, kterého máme mezi hračkami, musel být hodný drak, který pomáhá ostatním.

         Čím víc si děti zvykly na prostředí, ve kterém byly, začaly být otrlejší. Došlo na soukromé výlety po faře s cílem najít maminku, nebo na bitky o nejlepší místo pod stolem. Bůh byl ale vždy s námi a nikdy se nic zlého nestalo.

         Největší strach jsem dostal, když jedno z dětí nepozorovaně uteklo ven. Každý, kdo byl v tu chvíli na faře, vyběhl do okolí, aby hledal ztracenou ovci. Díky Pánu se brzy našla. Znovu jsem si uvědomil, že služba, kterou dělám, není závislá na mých schopnostech, ale na Boží milosti.

         Na této službě jsem si uvědomil několik věcí. Tou první je trpělivost a citlivost všech maminek, které vychovávají své děti. Zatímco já jsem s nimi dvě hodiny týdně, maminky tráví se svými dětmi většinu dne, mnohdy i noci. Pochopil jsem, jak moc může znamenat pomoc kohokoliv dalšího, především pochopitelně otců (to zůstává do budoucna výzvou i pro mne).

         Další věcí je zranitelnost. Nejen ta tělesná, ale i ta duchovní. To, co se na některých dětech projevuje na první pohled, může u jiných zůstat dlouho skryto. Důležité je to, co vkládáme do svých dětí. Je naše výchova podle Písma, nebo necháváme děti na pospas televize? Na druhou stranu si uvědomuji, pod jakou nesmírnou Boží milostí jsou naše děti. Kolik nástrah a nebezpečí je kolem nich, a přesto jsou pod ochranou.

         Neopomíjitelnou radostí je pro mne příležitost, kterou mají maminky. Mají důležitou úlohu od Pána, pečovat o své děti, vytvářet rodinné zázemí, ale i ony potřebují někde čerpat; přicházet k pramenům živé vody a pít zadarmo vody života. Naší povinností je dát jim tu možnost, pamatovat i na ně. Pokud mají ženy strach, že skončí „u plotny“, je to strach, že v tom budou samy - opuštěné. To ale Bůh nechce. 

         Jenda Perner

Maminkovské skupinky

         Matky v naší zemi potřebují mnoho povzbuzení v jejich mateřství. Vliv médií, prostředí a nevěřících přátel je nesmírně velký a je nastaven proti rodinám, proti řádnému naplňování role otce a matky. Úžasným prostředkem k tomu, aby maminky mohly být maminkami dle Božího plánu, je obecenství na tzv. maminkovských skupinkách.

Ráda bych se podělila o vlastní zkušenosti s těmito skupinkami. Setkáváme se jednou týdně dopoledne (od 9 do 10,30 hod.) v počtu asi osmi maminek. Děti hlídá jeden bratr ze sboru, který tam plní civilní službu. Mít zajištěno hlídání dětí je jedním z důležitých předpokladů, aby skupinka mohla splňovat svůj úkol. Pokud nemáte ve sboru „vojáka“, určitě najdete tetičku důchodkyni nebo vysokoškoláka, který má jeden pracovní den volný. Maminky si takto na skupince mohou od dětí odpočinout. Některým našim dětem určitou dobu trvalo, než si zvykly být bez maminky. Byly jsme však neústupné, nedbaly na jejich protesty a raději jsme se jednu dobu zamykaly. Mít na skupince klid je pro nás prioritou.

Ohledně programu: probíraly jsme to, co ostatní skupinky - totiž nedělní kázání. Vedoucí vždy před bohoslužbou obdržela zkrácenou verzi kázání, do něhož si mohla během kázání dopisovat své poznámky. Tento systém má jednu obrovskou výhodu: odpadá náročná příprava. Navíc se snažíme v každém tématu zaměřit na oblast manželství a výchovy. Jednu dobu jsme probíraly relace TWR „Zadáno pro dámy“ s Marií Frydrychovou.

Zpravidla každé setkání začínáme chválením Pána písněmi. Poté čteme Písmo a po krátkém výkladu následuje sdílení. Většinou se vynoří nějaký problém, za který se na konci modlíme. Na modlitbu je dobré vyhradit na závěr sejití čtvrthodinku a ohlídat to, protože na modlitbách hledáme odpovědi na naše otázky, sílu od Pána atd.

Při hledání vhodných prostor pro skupinky je důležitý počet dětí a maminek. Když jsme byly tři či čtyři a zhruba tolik dětí, stačil byt. Avšak při větším počtu dětí se vyplatí scházet třeba v klubovně modlitebny, aby děti mohly být poblíž v místnosti pro dětskou besídku.

Myslím si, že maximální počet maminek na skupince je sedm nebo osm. Pokud je totiž dvojnásobný počet dětí od kojenců po předškoláky, je hlídání velmi náročné. Rovněž malé skupinky v počtu dvou, tří maminek stojí za to! Mohou být dokonce hlubší ve vztazích díky větší otevřenosti. Pokud nějaká maminka vypadne na delší dobu, např. z důvodu nemocí dětí, je třeba na ni pamatovat a nějakým způsobem s ní být v kontaktu.

Pro vedoucí je též důležité, aby si našla co nejdříve svou zástupkyni. Hlavně pro dobu, kdy bude pečovat o své nemocné dítě. Najdete ji snadno. Pokuste se scházet s nějakou perspektivní sestrou ze skupinky častěji - můžete třeba chodit spolu na pískoviště apod. Smyslem vašich rozhovorů bude zjistit zájem o skupinku, vztah k ostatním maminkám, aktuální zkušenosti s Pánem atd. Dále se snažte pověřovat svého potenciálního vedoucího různými úkoly, od vaření čaje přes vedení chval a sdílení se svými zkušenostmi až po... Takto poznáte míru zodpovědnosti, obdarování, slabé i silné stránky a další vlastnosti.

Přínosem pro skupinku je být v osobním kontaktu s ostatními maminkami. Tady záleží na vašich rodinných podmínkách, vynalézavosti, ochotě k obětování se. Někdy úplně stačí čtvrthodinka, například po společných nákupech, přičemž všechny tyto schůzky, mající za cíl pastoraci, absolvujte společně s dětmi. Myslíme na to, aby děti měly o zábavu postaráno a současně byly svědky vzájemných modliteb, čtení z Bible, aby viděly praktický křesťanský život ve službě Pánu. V žádném případě nemůžeme dát dětem najevo, že nám překážejí, protože my zrovna děláme mnohem důležitější věci.

Pokud přemýšlíte, v jakém věku dítěte je vhodné začít chodit na skupinku, mám na vlastní kůži vyzkoušeno, že po šestinedělí to u druhého dítěte šlo úplně hladce. Miminko máte u sebe, nakojíte ho, kdy potřebuje, a stejně vám většinu skupinky prospí. Takže neváhejte a choďte co nejdřív. Vítány jsou i těhotné maminky a nezapomeňte zvát i nevěřící.

Chci vás všechny vroucně povzbudit k zakládání „maminkovských“ skupinek. Je to nádherná služba, přinášející mnohá požehnání, služba velmi potřebná a radostná. Boží slovo nás napomíná a vybízí ke službě v Židům 5, 12: „Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm.“

Dana Kašparová

MĚL PÁN JEŽÍŠ, KDYŽ BYL MALÝ, SVŮJ POKOJÍČEK?

Domy prostých lidí byly velmi jednoduché a skromné. Stavěly se z desek, kamení či hliněných cihel se slámou. Stěny se bílily vápnem. Podlaha byla z udusané hlíny. Domy vypadaly jako velké čtyřhranné krabice, skládaly se pouze z jedné velké místnosti rozdělené nestejně vysokou podlahou. Vyšší část sloužila jako kuchyně, ložnice a jídelna dohromady, nižší jako stáj. Když byla zvířata na poli, hrály si tam děti nebo to byla dílna. Okna měli malá, umístěná vysoko. Nebylo jich mnoho proto, aby se v domě udrželo chladno za palčivého žáru denního slunce. Okna nebyla prosklená, ale někdy mívala mříže. Střecha byla plochá z trámů a větví, ztužená hlínou. Každý rok před obdobím dešťů ji museli opravovat. Na střechu vedlo schodiště kolem vnější zdi domu. Podle zákona musel mít každý dům kolem střechy zábradlí chránící lidi před spadnutím. Střecha sloužila k mnoha různým účelům: Lidé se zde osvěžovali, spali, modlili se, rozmlouvali, ale také zde sušili zeleninu nebo nechávali dozrávat ovoce.

     Dveře vedoucí do domu byly velmi nízké, lidé se museli sklánět, aby vešli. Dům neměl komín, protože se v něm netopilo. Jen do jamky uprostřed místnosti se dávalo doutnající dřevěné uhlí. K osvětlení používali malé olejové lampy umístěné na trojnožce nebo otočeném hrnku. Domy bohatších lidí se stavěly z kamene a vápenné malty. Místnosti se rozkládaly kolem ústředního dvora. Domy někdy měly i poschodí, horní místnost byla určena pro hosty. Mívali i cisterny nu vodu a koupelny, zatímco chudí lidé museli docházet pro vodu ke studni. Zkusme si představit, že bychom všichni měli bydlet v jedné místnosti, a to i se zvířaty. Pak nám i byt 2+1 bude připadat jako palác.  (hup)

CHODIL MOJŽÍŠ V EGYPTĚ K HOLIČI?

            Jak dbali o svůj vzhled lidé ve starověkém Egyptě? Samozřejmě už tehdy měla pro člověka úprava vlasů značný význam. Egyptští muži chodili ve všech dobách nejraději krátce ostříhaní, vlasy si česali tak, aby těsně přiléhaly k hlavě a uši zůstávaly volné. Jiný druh účesu charakterizovaly nakadeřené krátké vlasy, které zakrývaly uši a spadaly v oblouku od spánků k týlu. Majitel takového účesu nosil paruku nebo si kadeřil vlastní vlasy. Středně dlouhé vlasy, rozdělené do pramenů, spadající od pěšinky uprostřed hlavy na obě strany hluboko k šíji a zakrývající uši - to byl účes velmožů při slavnostních příležitostech, samozřejmě šlo o paruku. Tváře si muži holili bronzovými břitvami sami nebo se svěřovali do péče holičů, kteří buď docházeli do domů velmožů nebo obsluhovali venku prostý lid, například na lavičce ve stínu vzrostlé sykomory. Zarůst bradu plnovousem si muži nechávali pouze v době hlubokého smutku. Také u žen bylo základem úpravy vlasů zastřižení do hladkého účesu na nějž si nasazovaly paruku. Nosily paruky z dlouhých vlasů, rozdělených do tří částí nebo bohaté paruky z velkého počtu tenkých dlouhých copů, zakončených třásněmi. Žena měla paruku uloženou ve zvláštní skříňce a v případě potřeby si ji rychle nasadila na hlavu, aniž musela začít s dlouhým česáním. Paruky byly nejen důležitou ozdobou hlavy, ale chránily i před palčivým žárem egyptského slunce. Pokud mohly, pořizovaly si ji i venkovanky. Vyráběly se z dlouhých lidských vlasů, méně často z vláken různých rostlin. Nakadeřené vlasy zpevňovali voskem. Malé děti mívaly vlasy spletené do copu, visel zpravidla na jedné straně hlavy, zatímco ostatní vlasy byly buď krátce zastřiženy nebo zcela vyholeny. K úpravě vlastních vlasů používali Egypťané hřebeny z dřeva nebo z kostí. Dochovaly se recepty pro rychlý růst vlasů jako například: končetina fenky chrta, pecka datle, oslí kopyto, vše je řádně uvařeno v oleji a vlasy jsou tím hojně mazány. Zaručeným prostředkem proti padání vlasů je lví tuk. Ani s šedivěním vlasů si nedělali velké starosti. Krev černého dobytka svařená v oleji, tuk černých hadů a obsah havraních vajec jim opět vrátily krásné černé kadeře. Zda to funguje, můžete vyzkoušet samy.      (hup)                                                                                                                                                                                                                

Oznámení

Milé maminky, blíží se konec roku
a i u nás v redakci začal čas hodnocení,
co se v daném roce povedlo, co by
se naopak mohlo změnit. Chceme Vám
touto cestou velmi poděkovat za Vaši
přízeň a povzbuzení, za Vaše svědectví,
perličky, fotky, rozhovory… Především
však chceme vzdát chválu našemu
Bohu za Maminu jako takovou. Protože
náš Bůh byl tím hlavním šéfredaktorem.
Jemu patří největší dík za vykonanou
práci. Kéž pro Vás byla jednotlivá čísla
Maminy povzbuzením a inspirací na cestě
víry.
Protože držíte v ruce poslední výtisk
v tomto roce, chceme Vás informovat
o několika změnách v redakci a další vizi
pro příští rok. Věříme, že i nadále budete
s námi Maminu utvářet a těšíme se na
Vaše svědectví a další inspirující články.
Chceme moc poděkovat Joli Kaletové
za její službu v redakci. Děkujeme Bohu
za její přínos a těšíme se, že s námi bude
dále externě spolupracovat.
Do našeho redakčního týmu pak přibyla
další maminka – Hanka Martýnková.
Můžete se těšit na novou Přílohu pro
děti, kterou si vzala mimo jiné za svou.
Co se týče samotné Maminy, bude nadále
vycházet čtyřikrát ročně. Tisk i distribuce
bude nadále financován z dobrovolných
darů. Letos činily náklady na
výtisk za rok 100Kč (tj. 25Kč za číslo bez
poštovného). Věříme, že se cena výrazně
nezmění, ale pokud by došlo k navýšení
nákladů z důvodu zdražování, budeme
Vás v jarním čísle informovat.
Vzhledem k našim finančním možnostem
dochází ale k jedné podstatné
změně. Jsme nuceny změnit způsob
platby. Peněžní dary proto zasílejte
složenkou, převodem na účet u ČSOB
č. 182183265/0300 (i hromadně) nebo
předejte svým distributorkám nejpozději
do 15.2.2011. V jiném případě budeme
nuceny snížit náklad bulletinu Maminy.Děkujeme Vám za pochopení.
V příštích číslech se chceme věnovat
vlivu otce na život dětí, co pro rodinu
znamená nepřítomný otec atd. Také
chceme pozměnit fotorubriku Tátové
v akci na Dědečkové a babičky v akci.
Těšíme se, že nás podpoříte svědectvími,
perličkami nebo fotkami.
Děkujeme za vaši přízeň. Prosíme,
modlete se za moudrost při tvorbě dalších
čísel Maminy.
„Kéž vám sám Pán pokoje vždy a ve všem
daruje pokoj. Pán s vámi všemi.“ 2. Tesalonickým
3:16
Za redakci PE

Napůl prázdná nebo napůl plná?

                Nejspíš to znáte, ale schválně si tento test udělejte znovu. Představte si sklenici do poloviny naplněnou nějakou tekutou pochutinou. Postavíte ji před pesimistu a ten se zamračí: „Ach jo, ta sklenice je už napůl prázdná.“ Postavíte ji před optimistu, kterýžto se rozzáří: „Super, sklenice je ještě napůl plná!“ Postavíte ji před sebe. Jaká bude vaše reakce?

                Je všeobecně známo, že světem vládne nespokojenost a nevděk. A to ne někde daleko, ale všude kolem nás. Lidé jsou schopni  remcat, nadávat a kritizovat všechno možné a taky to dělají. Stěžují si v dopravních prostředcích, v obchodě, u lékaře, na ulici, na návštěvě… Přestože se k tomu my osobně nepřidáme, nemůže nás to nepoznamenat. Někdy stačí kapka a už se topíme. Vždyť to máme tak těžké! Neustálý koloběh péče o domácnost, děti, manžel, nedostatek času, peněz, spánku, možná zdraví, pocity méněcennosti, neschopnosti, nedocenění, nepříjemný pocit z pohledu do zrcadla a každá z nás by určitě byla schopna tento seznam nespokojeností doplnit. Jedním z typických projevů obzvláště citlivé ženské duše je nespokojenost s tím, co se odehrává právě nyní a stálé vyhlížení k něčemu, co mají ti druzí, touha po tom, co zrovna nemám. Možná to taky znáte, říkáte si: spokojená budu, až získám to či ono, až děti povyrostou, až o dovolené, až lépe uslyším Boží hlas… Člověk jakoby pořád na něco čekal, že až jednou bude mít úplně všechno, pak bude moct být Bohu vděčný.

                Jelikož je nespokojenost a nevděčnost tak rozšířená, může se nám zdát normální. Ale nejenže není normální, je dokonce nebezpečná. V Římanům 1,21 se píše: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.“

                Maminka, nejen v domácnosti se vším, co to obnáší, je náročné povolání. A jsem-li k sobě upřímná, musí mi být jasné, že sama to nezvládnu. Potřebuji Boha. Všechny potřebujeme být čím jak nejblíže Bohu a to nejen k tomu, abychom v úloze matky obstály „celkem dobře“. Být v Boží blízkosti znamená žít z Boží síly, slyšet Boží hlas, rozumět Božím plánům se mnou, neustále Ho poznávat. Dobře vím, že to potřebuji, toužím po tom, ale jak toho dosáhnout? Jednou z cest je žít vděčností.

                Pán Bůh nám dává spoustu dobrých věcí. Je užitečné si to občas uvědomit, protože naprostou většinu považujeme za  normální. Tak například dnes ráno jsem se probudila, mám co jíst, kde bydlet, nemusím prožívat hrůzy války, mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, mám krásné děti, mám pět smyslů, kterými mohu poznávat a obdivovat Boží stvoření v přírodě a vlastně všude kolem mě, mám Bibli a můžu se těšit z toho, co pro mě Bůh udělal a dělá. Všichni toho máme tolik, že nemusíme na nic čekat, ale klidně si můžeme dovolit být Bohu vděčné už teď. V Koloským 3,15 to máme dokonce dáno příkazem: „A buďte vděčni.“ A v Koloským 2,7 se zase píše: „Znovu a znovu vzdávejte díky.“ Vděčnost a spokojenost je ochrana pro život křesťana. Nespokojenost totiž často vede k hříchu a toho nás chce náš milující otec ušetřit.

                Děkováním také můžeme Boha více poznávat. Když člověk ví, co mu Bůh všechno dal, najednou mu víc rozumí, je blíž Boží tváři a zjišťuje, že okolo něho se můžou dít všelijaké věci, že nemusí mít vždy jídlo, peníze, zdraví, plno přátel… ale Bůh je pevný bod, který se vždy postará, aby se daná situace vyřešila podle jeho moudré, milostivé,, svrchované, všemocné vůle. Jenže tohle nezjistíme, pokud budeme po Bohu pořád jen něco chtít a ani neřekneme děkuji. Měly bychom se  naučit jít cestou vděčnosti, protože ona nás přiblíží před Boží trůn.

                V listu Filipským 4,11-13 apoštol Pavel píše: „…naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ Jestliže Pavel říká, že se tuto spokojenost naučil, je zřejmé, že to nebyl jeho přirozený povahový rys. Také pesimismus a optimismus a tím pádem i reakce na sklenici do poloviny naplněnou i reakce na další věci, nemůžeme svalovat na temperament. Záleží na rozhodnutí. Mohl-li se bývalý vzdělaný farizeus a horlivý pronásledovatel církve naučit pro Krista trpět hlad, nouzi, nedostatek, pak je zřejmé, že pro Krista jde úplně všechno. Je nádherné, že se však nenaučil jen trpět nouzi, ale také vychutnat si Ježíšovu přízeň, uměl být spokojen nejen s hladem, ale i s dobrým jídlem, když bylo. Uměl žít v každé situaci a to proto, že neustále přebýval s Kristem.

                Mateřství, počínaje těhoten-stvím, přes porod, šestinedělí  a vlastně až do konce života, může být hodně náročné. Ale záleží na nás, jak své  mateřství přijmeme  a prožijeme, zda ve vděčnosti či v naříkání. Vzpomínám si, jak jsem si jednou stěžovala dětské lékařce, že se dcera velmi často v noci budí. Odpověděla mi: „ Vychutnejte si to.  Za pár let už na to budete jen vzpomínat.“ Tak jsem vychutnávala. A teď vychutnávám podruhé. A víte, že se s tímto vědomím v noci vstává opravdu lépe?

                Bůh je tak dobrý. Učme se objevovat důkazy jeho milosti v našich životech, v životech našich manželů, dětí, všude kolem nás.

„Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,

hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení,

a po cestě věčnosti mě veď!“

Žalm 139,23-24.

Použité materiály:

Frantíková, Jana: Křesťanská matka (přednáška).

 TWR, Frydrychová, Marie: Zadáno pro dámy.

(jok)

BIBLICKÉ DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY

V Bibli čteme často o putování. Abraham cestoval z Uru do Kenaanu, Jákob utekl před Ezauem ke svému strýci Lábanovi a pak se vrací zpět, ale ještě několikrát změnil své obydlí, než se usadil v zemi kenaanské. Snad největší putování prožil izraelský lid při svém odchodu z Egypta. V novém zákoně známe např. misijní cesty apoštola Pavla, ale největším poutníkem a člověkem stále na cestách byl Pán Ježíš. Většina lidí v biblických dobách se obvykle přepravovala pěšky. Cesty byly často nerovné a kamenité. Například vzdálenost mezi Jeruzalémem a Galileou byla okolo sto deseti kilometrů a pěšímu poutníkovi zabrala nejméně tři dny cesty. K přepravě nákladů se užívalo oslů nebo mul. Chov osla vyšel totiž levněji než koně a osel mohl unést rovněž těžší náklad. K delším tratím přes poušť se osvědčil jako nejlepší dopravní prostředek velbloud. Na těchto dlouhých cestách lidé neputovali sami, ale tvořili karavany, aby se lépe ubránili před lupiči. Zámožní lidé vlastnili koně, které zapřahali do různých povozů. Ve městech se bohatí lidé přepravovali v nosítkách, při tom byly využity silné paže otroků. Cestování po moři bylo v biblických dobách dosti nebezpečné. Středozemní moře bylo bezpečné překonat pouze v létě. Izraelci neměli mnoho zkušeností s mořeplavectvím. Jediným králem, který zbudoval flotilu, byl Šalomoun. V novozákonní době vlastnili spíš rybářské loďky, které využívali občas i k přepravě. Přestože kdysi neměli motorová vozidla, jako máme my, neodradilo je to k překonání velké vzdálenosti třeba i pěšky. To přispělo k zdravějšímu způsobu života.                          (hup)

STAROSTI A NEMOCI

"Hodně malých dětí je nemocných a mladé maminky jsou z toho vystrašené," napsala Jolana Kaletová, když mě prosila o radu pro Maminu, co se starostmi v nemoci. Opravdu je kolem nás mnoho nemocných a trpících, včetně dětí a neznepokojuje to jen mladé matky. Mělo by nás to znepokojovat všechny.

Během mého života nikdy nebylo v této zemi tolik dobrého jídla a tak pohodlný život (přes všechnu nezaměstnanost), jako je tomu v posledních letech. Ale zdá se, že zdraví a pohodlný život nejdou dohromady. Čím jsme pohodlnější, tím jsme nemocnější. Pohodlnost se může projevovat různým způsobem a já se zaměřím na několik věcí, ale nemusíte to brát osobně, pokud se vás to netýká.  

1. Hygiena - Někdo vnesl mezi mladé matky falešnou informaci, že kojené děti nemohou onemocnět. Takže s kojenci a batolaty chodí úplně všude, chřipka nechřipka. Je pravda, že skrze mateřské mléko dítě dostává i určité protilátky, ale ani mateřské mléko není zázračný nápoj, který by nás opravňoval nedodržovat hygienická a karanténní opatření. Kojenecká úmrtnost u nás neustoupila na základě kojení, ale na základě dodržování hygieny a karantén. Konečně šestitisíciletá historie židovského národa mluví také o tom, jakou sílu má hygienické opatření a karanténa. Kojily všechny národy, ale jen židovský národ měl Zákon obsahující i hygienická a karanténní opatření pro všechen lid. Hygiena a karanténa je Boží ustanovení, ne socialistický přežitek.

2. Domácí léčba - Ještě víc žasnu nad tím, jak děti i při poměrně těžkých zánětlivých chorobách pobíhají po bytě a pokud horečkou samy nepadnou, nikdo je nedonutí, aby ležely v posteli. Na jednu stranu užívají drastická antibiotika a na druhou stranu je rodiče nechávají dovádět, jako by byly zdravé. A tak jeden malý nemocný infikuje celý byt, kašle a kýchá na jídlo ostatních, olizuje kdeco. Někdy se podobně chovají i nemocní dospělí, a ti zase nakazí děti. Představte si, že za nás existovalo pravidlo, že dítě má mít klid na lůžku ještě tři dny po úplném odeznění teploty. Tím nabralo po nemoci sílu a napadené orgány (průdušky, plíce, mandle atd.) měly čas se dohojit.

Pokud jsou děti plné rýmy a kašlou nebo dokonce berou nějaké léky, neměli bychom je vodit mezi zdravé děti, a to ani na návštěvy ani do sboru. Proč mají mé děti nakazit cizí děti? Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ty jim. Po nemoci dopřejte dětem delší rekonvalescenční dobu s postupným  zvykáním na čerstvý vzduch a na další děti. Obzvlášť jsou-li děti nemocné často. Když se brzy po nemoci dítě s kamarády zdivočí, lítá a křičí, snadno znovu začne kašlat a problémy horních cest dýchacích se opakují nebo oslabený organismus podlehne jiné chorobě.

3. Do školek se vracejí děti nedoléčené. Chápu, že zaměstnané matky spěchají do práce, ale naprosto nechápu, proč do těchto věčně zamořených kolektivů posílají děti ženy z domácnosti. Stále více se utvrzuji v názoru, že děti v mladším předškolním věku do velkých kolektivů nepatří. Pro vás je to pohodlné, ale já jsem ještě neviděla dítě, kterému by to svědčilo. Obzvlášť v zimním období.

4. Dalším problémem může být ložní prádlo. V minulosti bývalo ložní prádlo především bílé, muselo se vyvářet a žehlit na vysokou teplotu, dalo to velkou práci, ale právě tohle zajištovalo zničení všech bacilů. Dnes se používá ložní prádlo barevné, dětské povlečení přímo barvami hýří. Nepere se tak často, nedá se vyprat na vysokou teplotu a většinou se nežehlí. Přičteme-li k tomu, že se dnes díky pamperskám děti v noci dlouho počurávají a celou noc leží v nasáklých plenách, nevím, nevím, jestli se bacily v některých dětských postelích nepěstují ve velkém.

5. Také ubývá přirozeného pohybu na čerstvém vzduchu. Čím je rodina lépe situovaná, tím méně se hýbe. Děti tráví čas převážně zavřené v místnostech a když se někam přemísťují, zase jedou dopravním prostředkem. Denní pohyb na čerstvém vzduchu je pro malé děti důležitější než všechny zájmové kroužky. Vím, že jsem vás, milé maminky, moc nepotěšila, ale mateřství je práce, nikoliv dovolená.

Po slově napomenutí však musí přijít povzbuzení. Významný brněnský pediatr MUDr. Teyschl říkával mladým maminkám, nešťastným z dětských nemocí: „Tak rostou děti". Dítě musí získat určité obranné látky, a proto některé nemoci přicházet budou. Dokonce i Písmo říká, že je dobré muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí (Pl 3, 27). To znamená, že i nemoci mohou posloužit k budování charakteru dítěte a budování zodpovědnosti rodičů. Když tedy přijde nemoc, nemáme se propadat do strachu, ale naopak se smíme o to víc přimknout k Bohu. Bože zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď zda nejdu cestou trýzně, po cestě věčnosti mě veď. (Ž 139, 23-24) Přesně tento stav má nemoc vyvolat. Bůh nechce falešnou bezstarostnost, ale také na nás nesesílá deprese. Nemoc je produkt zcela opačný Božímu charakteru. Je to důsledek lidského pádu. Náš Bůh není nemocný, On je naopak stoprocentně mocný. Pokud tedy dovolí, aby jeho lid byl bezmocný-nemocný, pak to dovoluje jen proto, abychom se utíkali do jeho moci, do jeho ochrany. Někdy se mi zdá, že člověk třetího tisíciletí je tak pyšný a do sebe zahleděný, že nemoc je jedním z mála důvodů, kdy je ochoten nebo dokonce přinucen se zastavit.

Nejlepším způsobem zastavení se je poděkovat za tuto situaci a postupovat podle biblických návodů. Jestliže jsme často nemocní, máme se pokořit a poprosit své starší v církvi, aby se za nás a naše děti modlili, mazali je olejem a pomohli nám vyznat se z hříchů. Jakubova epištola tohle říká jasně. Pokud se za nás starší modlí a nemoci se přesto opakují, pak se skutečně máme kořit před Bohem a zeptat se, jestli neděláme něco špatně. Když nenaučím děti, aby si před jídlem umývaly ruce, když je nenaučím kašlat do kapesníku, když sama nerespektuji nařízení lékaře, dokonce ho před dětmi zesměšním, pak mi ani modlitba starších nepomůže.

Ale jestli mě naopak mé svědomí neobviňuje, jestli vím, že dělám, co je v mých možnostech, jestli jsem před Bohem pokorná, potom i při nemocech smím být v jeho náruči, smím mu předkládat své prosby a smím z Něho, z Ježíše Krista, který vzal na sebe všechny nemoci na kříž, čerpat sílu i víru v uzdravení svých dětí. Je mnoho biblických míst, které mluví o důvěře v nemoci. Kniha Job, Izaiáš 53. kapitola, Žalm 91., všechna evangelia, 2. kapitola 1.Petrovy, atd. Máte-li tísně a strachy z nemocí, dovolte Duchu svatému, aby vás oslovil určitým konkrétním biblickým místem, které se hodí na vaši situaci. Tuhle Boží odpověď si pak opakujte, naučte se ji nazpaměť, čtěte ji dětem a žijte s ní. Boží slovo má moc nás ochránit ode všech strachů.

Ano, mateřství opravdu není dovolená. Procházíte-li životním obdobím, kdy jste se stala ošetřovatelkou svých dětí (byť neplacenou), pak tento úkol přijměte a naplňte ho s Ježíšovou pomocí ze všech svých sil. Možná potřebujete mladou, zdravou pomocnici. Poproste ve sboru nějakou sestru, která ještě děti nemá, aby vám pomohla. Pro ni to bude dobrá škola, pro děti změna a pro vás povzbuzení. Ale nebojte se, až děti vyrostou, už tolik nemocné nebudou. Vydržte!          Marie Frydrychová

Chodil Samson v teniskách ?

Lidé většinou chodili bosi, hlavně ti chudí. Pro teplé klimatické podmínky byly nejčastější obuví sandály. Obouvali si je především tehdy, když chtěli svá chodidla ochránit před rozpáleným pískem či drsným povrchem cest.

Boty byly pro pravou a levou nohu odlišné a mívaly dvojitou podrážku. Na silnější podrážce z tlusté kůže byla druhá, tenčí. Podrážky se prošívaly nití, ta se namáčela do pryskyřice, aby byla odolná vůči vodě. Šilo se pomocí šídla vyrobeného z kosti, to se čas od času namočilo do tuku, pak totiž lépe prorazilo kůži. Podrážky těch nejjednodušších sandálů byly ploché, u prstů se rozšiřovaly a na konci měly otvor, jímž se protahoval řemínek uchycený uzlem. Řemínek vedl mezi palcem a druhým prstem a kolmo na něj navazoval široký pásek, jenž se protahoval štěrbinami ve spodní části podrážky, přibližně pod patou. Pásek se k řemínku připevnil uzlem, obepínal nárt.

To byl jeden ze způsobů upevnění podrážky k chodidlu, existovaly samozřejmě i složitější.

Podrážky bývaly taky ze dřeva. Výrobou obuvi se zabývali zpočátku muži, pak začaly vznikat různé řemeslné cechy.

Víte, jaký byl odedávna v Izraeli způsob stvrzování při vykupování nebo výměnném obchodu? Že ne? No, jeden člověk si vyzul střevíc a dal jej tomu druhému (Rút 4,7).   (hup)

TĚHOTENSKÉ POVÍDÁNÍ

               V encyklopedii se píše, že těhotenství, latinsky graviditas, je stav, kdy se v mateřském těle z oplodněného vajíčka vyvíjí nový jedinec. Oplodněné vajíčko se uhnízdí v děloze, kde se z něho vyvíjí zárodek, později plod. Organismus ženy reaguje na těhotenství jako celek. 

Jako první na zemi otěhotněla Eva. Od té doby jiný způsob, jak  přijít na svět neexistuje. I přes nespočítatelné množství těhotenství, která už proběhla, je každé úplně jiné, neopakovatelné a když si výše uvedenou definici pomyslíme, musíme uznat, že těhotenství a jeho výsledek - živé dítě, není nic jiného než zázrak. Tolik stará, tolikrát opakovaná, tolik normální situace a přesto, když kterákoli žena otěhotní, nikdy už její život není stejný.  Změní se toho hodně a někdy docela radikálně. 

Ideální je situace, kdy se miminko přihlásí plánovaně a všichni se těší.  Nebo se může ohlásit i neplánovaně a všichni se těší. Těžkosti nastávají, když se záporných předpon ve slovech popisujících těhotenství nasbírá víc. Neplánované, nečekané, nechtěné… Žena takto těhotná se dostává do problémů osobních, psychických i společenských. Je zvláštní, že psychické problémy takovéto ženy mohou být velmi podobné, i když jakoby na ruby obrácené i v situaci, kdy děťátko nepřichází. Žijeme v tak absurdní době, že žena může být ponížená nejen neplodností, ale, podle jakýchsi lidských měřítek, i velkou plodností.

Apoštol Pavel vyznává: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal. 2,20).  Věříme tomu, že si nás Ježíš zamiloval? A věříme tomu, že jako Král králů by i v našem životě chtěl hrát první housle? Potřebujeme se naučit ve všech situacích přicházet k Ježíši a žít z víry, protože bez živé víry nemá křesťanství žádné opodstatnění. Dokud jsme silní  sami v sobě, Boha nepotřebujeme. Bůh Otec však ve své nekonečné lásce a moudrosti dovoluje situace, kdy s Ním musíme začít mluvit naprosto poctivě. Dozvědět se, že čekám dítě, které jsem neplánovala nebo naopak přijímat fakt, že dítě nepřichází, je jedna z nejtěžších okolností života. Těžší už bývá jen rozloučení se s někým, koho milujeme. Přijetí toho, co nechceme a rozloučení se s tím, co chceme, mají stejnou váhu. Když připustíme, že se v našem srdci hromadí hořkost či cokoli jiného a vylijeme to všechno před Bohem, přijde Jeho řešení. A s Jobem pak budeme moci vyznat:  „Až dosud jsem o Tobě jen slýchal, ale teď Tě znám.“

                Podívejme se na problematiku nečekaného těhotenství ještě z jiného pohledu. Psychologové rozlišují rodičovství biologické a psychologické. Věda překonala staré představy o tom, že biologické rodičovství je něco jedinečného, nenahraditelného. Náš přední dětský psycholog Zdeněk Matějček říká, že o osudu dítěte nerozhoduje fakt těhotenství a porodu, ale fakt „přijetí“. Žádné biologické dějství samo o sobě nemůže zaručit, že dítě bude „přijato“. Avšak toto „přijetí“ dítěte je nutnou podmínkou pro další pozitivní soužití. A před více než dvaceti stoletími řekl Ježíš: „Kdo se pokoří,  bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“ Mt. 18,4-5. Pro mnohou  ženu znamená přijetí dítěte skutečný krok pokory a víry. Marie Frydrychová pokládá v jednom ze svých pořadů na toto téma otázky, zda opravdu přijímáme skrze nového, bezbranného človíčka samotného Ježíše? Je skutečně narození dítěte tak obrovský zázrak? Je to setkání s Bohem v té nejhmatatelnější fyzické rovině?

Dále pokračuje nádherným povzbuzením pro všechny maminky v této situaci: Zdá se, že jestli chce Bůh, aby i v naší zemi vyrostla generace jeho vyvolených, nemůže spoléhat jen na to, až my se pro dítě svobodně rozhodneme. Některé z nás by se po nejrůznějších těžkých zkušenostech pro další dítě už nikdy nerozhodly, přesto jsou však zřejmě v Božím plánu určeny zcela konkrétní děti, budoucí dospělí lidé, které tu Pán chce mít, bez ohledu na to, jestli je chceme my. V Izajáši 44,2-4 se píše: „Toto praví Hospodin, který tě učinil, který tě vytvořil v životě matky a pomáhá ti: Neboj se, Jákobe, můj služebníku, Ješurúne, jehož jsem vyvolil. Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou. Porostou jak mezi trávou, budou jako topoly při tekoucích vodách.“

Možná právě vás Bůh pro tuto situaci vyvolil, zformoval v životě matky a po všechny roky vám pomáhá, protože si vás vybral. Bůh určil, že v době, kdy to už nikdo nebude očekávat ani chtít, povolá ze svého rozhodnutí svůj lid, který poroste jako vrby u vody, který se rozhodne pro absolutní následování Boha, a který se vydá  Bohu Izraelovu tak, jak to nikdo z nás doposud neuměl. Bůh potřebuje, aby maminka budoucí silné generace nespoléhala na sebe, ale od početí dítěte spoléhala jen na jeho Dárce. To dítě je malý, udatný Rek Hospodinův. A ten, který ho do života povolává, ho také neopustí a neopustí samozřejmě ani jeho otce a matku.

„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky.“ Př.3, 5-6.

Použité materiály:

Malá československá encyklopedie

Matějček, Zdeněk: Rodičovství biologické a psychologické.Přednáška.

TWR, Frydrychová, Marie: Zadáno pro dámy. (JOK)

AŠANA

Narodila ses pouhých deset tisíc kilometrů jihovýchodně od České republiky, v zemi vonící hřebíčkem a skořicí, santalem a koriandrem, ale i kravskou močí, sálající z rozpálených chodníků, prachem a horkým asfaltem, tisíci ohníčky z usušených kravinců i jídlem, které na nich bublá. Na severu se až do nebe tyčí himálajské štíty, obklopující malebná údolí pokrytá rýžovými políčky, čajovými plantážemi nebo záhony šafránu. V horských pralesích nalezneme stáda divokých slonů, nosorožců, tygry, levharty a mnohé jiné. Na východě se donekonečna rozprostírá radžastánská poušť, která svou pustotou kontrastuje s pestrým koloritem místních obyvatel a jejich úžasných měst. Svatá města se stovkami chrámů denně po tisíce let přitahují milióny poutníků k modlitbám a meditacím. Ranní rituální koupele ve vodách svaté řeky Gangy jsou symbolem víry a jednoty. Ulice lemují malé obchůdky se zbožím rozličným, pouliční prodavači sedí mezi rajčaty a banány na svých čtyřkolových pultech, hospůdky zakouřené dýmem z ohnišť, s kuchyní vystavenou až do ulice, lákají dozlatova opečenými samozky, obalovanými feferonkami, v sirupu plovoucími cukrovými koulemi. Ulice žije svým každodenním rytmem, strýcové klábosí u sklenky čaje, tety nakupují do košů čerstvou zeleninu na oběd, slečny a paní se nesou davem ve svých pestrobarevných sárí, rikšové podřimují a sem tam poočku vyhlížejí potenciálního zákazníka. Vše se tu děje na ulicích. Holič pečlivě zastřihává knír dohladka vyholenému mladíkovi. Zubař rve jeden z posledních zubů zdrceného pána. Na chodníku kdosi spravuje motor a rozhodně se nenechá rušit kolemjdoucími, kteří ho téměř překračují. Děti se honí mezi ležícími krávami a krávy spokoje-ně žvý-kají svoji ranní dávku novin a banáno-vých slupek. Z nedaleké hlavní třídy sem ještě doléhá řinčení, troubení, zvonění strojo-masy motocyklů, cyklo-rikš, taxíků a cyklistů. Stačí však zajít za roh, vstoupit do chrámu, a člověk se octne ve světě pestrobarevných božstev, vůně tyčinek a klidu. Hinduismus má velmi blízko k lidem. Nabízí jim celou řadu bohů, ze kterých si mohou vybrat toho svého. Jejich podoby a příběhy jsou plné fantazie a dokonale se v nich zrcadlí celý lidský svět v tom dobrém i zlém. Stopy jejich uctívání najdeme v každém domě, ve výzdobě autobusu i na odlehlých stezkách vysoko v horách.

Tvou zemi proslavila křehká klenba Tádžmahalu, Mahátma Gándí a misie Matky Terezy.

U vás platí pravidlo, že porodit holčičku je velké neštěstí. Dívka představuje věno, které budou muset v den jejího sňatku rodiče zaplatit. Pohybuje se v částkách od několika set po tisíce rupií - a přidá se televize nebo skútr. Jak praví přísloví: "Vychovávat dívku je jako zalévat sousedovu zahradu." Hinduistická víra také říká, že duše otce, který nemá syna, se nemůže reinkarnovat a je odsouzena k věčnému bloudění. Být dívkou v této silně patriarchalní společnosti proto znamená mít menší cenu než posvátné zvíře Indů - kráva.

Tahle země je plná smutných příběhů žen a děvčátek, které jsou odsouzeny již s prvním nadechnutím. Ženy jsou zkrátka přítěží, nepotřebným břemenem, kterého je třeba zbavit se co nejdříve. Metody, jak se zbavit nechtěně narozené dívky, jsou různé. Někde tchyně nebo porodní bába udusí novorozence polštářem, jinde je krmí opiem či solí. Na jihu Indie se též praktikuje metoda - dítěti se podává mléko s hořkými bobulemi, které vyvolávají smrtelný průjem. Nebo se holčičky pokládají do vařícího mléka. Tento fenomén se nepodařilo zastavit ani ekonomickým rozvojem ani rostoucí vzdělaností. Výsledek je vidět i na statistikách: v Indii připadá na sto narozených chlapců 87 dívek. Odborníci odhadují, že v Indii schází asi padesát miliónů žen, přestože Indie v roce 1992 podepsala Mezinárodní úmluvu o právech dítěte, kde stojí, že diskriminace dětí podle pohlaví je zakázána.

Ve tvé zemi ženy staví benzinové pumpy, asfaltují silnice a muži sedí ve stínu a odpočívají. Pracovní týden je šestidenní, od 9:00 do 18:00 - 19:00 večer.

V restauraci otevírají dveře zásadně jenom mužům, jídelní lístek ženě nepatří do ruky, a když si náhodou sama vyberete jídlo, čeká se na souhlasné přikývnutí doprovodu. Na tržištích vás obchodníci oslovují pouze "pane". A opět je lépe, když se vydáte na nákupy v pánském doprovodu, budíte tím více důvěry. Může to být sluha, řidič a nebo si najmete nosiče, který komunikuje s prodavači, nehne se od vás na krok a dodává vám vážnosti. Prodavači se totiž okamžitě shání po vašem doprovodu. Pokud žádný nemáte, tak nejenže vás ošidí, ale stáváte se pro něj nezajímavou. Můžete být sebevzdělanější, sebebohatší, ale bez svolení manžela nebo mužského zástupce rodiny si nemůžete otevřít bankovní účet, nemáte právo ani požádat o cestovní pas.

U lékaře funguje princip „o mně - beze mě“. Lékař se ptá manžela či jiného mužského příbuzného, jak se žena cítí, jaké má příznaky apod. Lékař konzultuje ženin stav s manželem, nařídí mu, jak se má žena léčit a jde se domů. Ženin názor či pocit nikoho nezajímá.

Ty se jmenuješ Ašana a máš smůlu, že jsi žena a zároveň příslušnice vrstvy dalitů - nedotknutelných. Tato kombinace tě řadí na nejnižší stupínek indického sociálního žebříčku a dělá z tebe terč nejhorších surovostí.

Podle hinduistických dogmat jsou dalité považováni za „nečisté“ a ve stavovsko-kastovní hierarchii, která vznikla před 2500 lety a která odděluje „čisté“ od těch, kteří by se mohli „znečistit“. Stojí na nejnižším stupni. Společnost se v této hierarchii dělí na čtyři „varny“ (kasty) se sestupnou „čistotou“: kněží, válečníci, obchodníci a služebníci. Až pak následují dalité. Tradičně pracují v takových oblastech, jako je úklid odpadků, přeprava mrtvol, porážení dobytka či vydělávání kůží.

„Jsem dvojnásob prokletá“ říkáš o sobě. „Protože jsem žena a dalit, celý život se mnou jednali jako se zvířetem...“ Po chvilce mlčení se opravíš: „Ne, hůře než se zvířetem!“

Stejně jako sedmdesát sedm procent dalitských žen neumíš číst ani psát. Stejně jako většina z nich jsi pracovala jako zemědělská dělnice pro statkáře z vyšších kast. Stejně jako mnoho z nich jsi byla ponižována a několikrát znásilněna. Páni s vámi zacházeli jako s věcmi. Ti, kdo tě nazývali nečistou a nechtěli s tebou sdílet svou vodu a potravu, byli mezi prvními, kteří na tobě prováděli sexuální praktiky, které jsi ani nechápala. Začalo to, když ti bylo teprve dvanáct let. Vzpomínáš si, jak  ses musela ve vesnici předvádět nahá.

Před dvaceti lety jsi přijela do Dillí ze své obce v severoindickém státě Harijána, abys unikla svému osudu. Žiješ se svým bratrancem a manželem, který je také dalit, a pěti dětmi v chudinské čtvrti blízko znečištěných vod řeky Jamuny. Vašim obydlím je jedna zdravotně závadná místnost se střechou z plastové fólie. Dosud jsi nenašla pevné zaměstnání. Snažíš se uživit svou rodinu tím, že dopravuješ cihly na staveniště, kde pracuje také tvůj manžel. Tam také opět začalo fyzické zneužívání ze strany zaměstnavatelů. Není v moci tvého muže, aby tě bránil, a tak raději neříkáš nic.

Tady stále platí, že kráva má větší cenu než žena.

Zpracováno podle Internetu a knihy J. Klímy: Pět misek bez dna, Panorama, 1989

(suk)

MĚL RÁD PÁN JEŽÍŠ HRANOLKY A ZMRZLINU?

            Dnes nabízejí supermarkety všechno, na co si jen vzpomeneme a na co máme chuť, a přesto je tolik nemocí způsobených nevhodnou stravou. Kdysi neměli ani ledničku natož mikrovlnku, potrava byla velmi jednoduchá, většinou, co dala zahrádka a lidé byli zdraví a silní. V Bibli se uvádí jako hlavní pokrm člověka chléb. Chlebová mouka z pšenice nebo ječmene se smísila s kvasem a osolila, přidala se voda a uhnětené těsto se tvarovalo do placek nebo bochníků, peklo se na žhavém popelu, později v peci na železné plotně. Pekl se i chléb bez kvásku, který se jedl hlavně o velikonočních svátcích. Rovněž ovoce bylo velmi důležitou potravinou. Fíky, hrozny a granátová jablka byly spolu s olejem součástí výživy venkovského obyvatelstva. Dále se pěstovaly moruše, datle, ořechy, mandle a melouny. Nesmíme zapomenout ani na čočku, boby, cibuli, okurky a česnek. Maso /telecí, skopové, jehněčí/ se jedlo jen příležitostně. Ryby ovšem mívali častěji. V oblastech, kde bylo nedostatek masa, se jedly kobylky, ty se smažily, vařily, sušily nebo jedly syrové. Mohl se k nim přidat i med, aby nebylo cítit hořkou chuť. Jako koření lidé používali sůl, mátu, kopr, kmín, routu nebo hořčici, jejíž rozřezané listy dodávají jídlu zvláštní chuť. Za nápoj sloužila hlavně voda, z hroznů vytlačovali šťávu, tu pili většinou nekvašenou nebo z ní dělali víno. Pili i mošt či ocet /zkyslé víno/  rozředěný vodou. Mléko sloužilo nejen jako nápoj, ale i k výrobě sýru. Nabídněme našim dětem místo hranolek raději chléb s medem, místo zmrzliny kus melounu a coca-colu tu nahraďme jablečným moštem. Chutná to možná méně /někomu/, ale je to rozhodně zdravější!

POSLÁNÍ KŘESŤANKY

              Matoušovo evangelium končí touto situací: Zmrtvýchvzkříšený Ježíš přistupuje k učedníkům a říká jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“.

Podobně, i když jinými slovy,  končí i další tři evangelia. Posledně jsme definovali pojem kariéra jako rychlý pracovní postup, ke kterému je třeba vysoké, cílené nasazení. Zároveň jsme se shodly, že mateřství v žádném případě kariéra není. Nyní si klademe otázku, co je naše poslání. Ze zmíněného evangelijního textu tušíme, že posláním Ježíšova učedníka není lidská kariéra, ale jít ke všem národům, získávat učedníky pro Krista, křtít je a učit je zachovávat Ježíšovy příkazy. Posláním věřícího člověka, ať už muže nebo ženy není být doktorem, učitelem, redaktorem, farářem, otcem či matkou. To všechno je pouze prostředek onoho hlavního poslání. Posláním věřícího člověka je jít k nevěřícím, zvěstovat jim spásu v Kristu a nový život, který přichází skrze znovuzrození.

Jestli jste, moje milá Katko, Jano, Maruško, Markéto, Evo, Jarmilo.... jestli jste přijala Pána Ježíše za svého osobního Pána a Spasitele,  pak to hlavní ve vašem životě není, zda máte titul inženýrky nebo jste zahradnice, ale ani to, jestli máte dětí pět či jedno. Hlavní je, abyste dokázala vyjít k nevěřícím a zvěstovala jim věčnou záchranu, kterou pro nás vydobyl Pán Ježíš. Nevěřící národ může mít různou podobu. Může to být národ inženýrů, redaktorů, zahradníků, a také maminek v poradně nebo důchodců, kteří žijí ve vašem činžáku. Naším cílem, ke kterému nás Pán Ježíš povolal, však není pouhý úspěch v zaměstnání, ale ani jen hezky fungující rodina. Naším cílem je dovolit Ježíši v nebi, aby nás proměnil do své podoby a skrze nás mohl přijít k lidem tady na zemi.

V krásné zemi, ve které žijete, chybí úcta k životu. Bezbožnost způsobila, že mezilidské vztahy a úcta člověka k člověku je v hlubokém úpadku. A protože to je hřích, který je Bohu odporný, Bůh očekává od svého lidu, že v této oblasti se bude chovat jinak. To, že přijímáte děti, které vám Bůh dává a chcete je vychovat podle jeho řádů, je jeden z prostředků k onomu celkovému zvěstování Božího království.

Jestliže apoštol Pavel požaduje od starších žen, aby vyučovaly mladší ženy v dobrém a vedly je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, aby byly rozumné, cudné, staraly o domácnost, byly laskavé a měly respekt a úctu vůči svým mužům, jak čteme v listu Titově v druhé kapitole, pak to nežádá po ženách proto, že z nich chce udělat neasertivní, uťápnuté chudobky, ale aby Boží slovo nebylo zneváženo. Hledám-li odpověď na otázku, zda lze právě teď sloučit mou osobní pracovní kariéru s naším rodinným životem, v prvé řadě se musím ptát: "Bude mým rozhodnutím Boží slovo naplněno skutkem a nebo bude zneváženo?" A Boží odpověď na takto přímou otázku na sebe nenechá dlouho čekat a v každém životním období bude jiná. Jiná, když máme doma batole, jiná, když máme šikovné, bezproblémové školáky a jiná, když přijdou děti do puberty. V našem myšlení je zaběhnuto, že do tří let má být máma s dětmi doma, a pak už to poběží samo. Jenže praxe ukazuje, že děti potřebují blízkého dospělého nejen v předškolním věku, ale často i znovu v pubertě. Vím o dvanáctiletých, třináctiletých dětech z křesťanských rodin, které velmi trpí tím, že maminka je od rána do večera v práci. A jsou jiné rodiny, kde by otci i dětem prospělo, kdyby maminka všechno nedělala za ně a děti měly také nějaké povinnosti.

Přiznám se, že si nejsem jistá, jestli stačí  mít na plný úvazek mateřství. Abyste mi rozuměly, já samozřejmě podporuji vás všechny,  které jste doma s dětmi a snažíte se vytvořit jim silné rodinné zázemí. Věřím, že celé nebe stojí na vaší straně a fandí vám. Ale to hlavní, co my křesťané máme žít skutečně na plný úvazek, je Kristus v nás. Proč? Protože se nám ukázala Boží milost, která přináší spásu všem lidem: Všem - nejen maminkám a dětem. A tato Boží milost nás vychovává, podtrhuji vychovává k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. Slova, která před dvěma tisíci lety napsal apoštol Pavel Titovi jsou, mé milé děvenky, náš plný úvazek. Ono dovolení Bohu, aby nás vychovával žít jinak než žije svět. A já věřím, že mateřství naplno prožité, v době a v zemi, kde rodina je doslova v úpadku, je jeden z prostředků, kterým onu rozumnost, zbožnost a spravedlnost můžeme fyzicky prezentovat i na veřejnosti. Ale základem našeho života, zdrojem síly k tomu, abychom obstály, zdrojem radosti, pokoje a spravedlnosti, je jen Ježíš Kristus v nás. Ať je Pán Ježíš s vaším duchem.

                                                                                                      Marie Frydrychová

KARIÉRA versus MATEŘSTVÍ

                                     Slovník cizích slov z roku 1966 definuje slovo kariéra takto: "Kariéra je rychlá, úspěšná životní dráha, úspěšný postup v zaměstnání, povýšení. Ve sportu jde o nejrychlejší cval koně při dostihu. Kariérismus nebo kariérnictví je často bezohledná honba za úspěchem, nezřízená touha po společenském i pracovním vyniknutí, nezásadové úsilí o získání předního postavení ve veřejném či politickém životě." Slovník cizích slov z roku 1996 je stručnější a slovem kariéra označuje rychlý postup v zaměstnání, vzestupnou úspěšnou životní dráhu.

Mne zaujal ten dostihový cval. Domnívám se, že to je nejpůvodnější výraz slova a lidský cval k úspěchu je od něho odvozen. Někdy je dobré nahlédnout do slovníku cizích slov. Jak říká apoštol Pavel: Když věci nazveme pravým jménem, uvedeme je do světla, víme hned o co jde.

Jistě vás právě teď napadá, že mateřství samo v žádném případě není kariéra. Ačkoliv je to někdy pěkný cval, úspěch není zaručen. Můžete kolem dětí sebevíc cválat, ono  je každé jiné, jedno už málem v devíti měsících chodí a druhému se nechce vykročit ani ve čtrnácti a to obojí můžete mít doma pod jednou střechou. Když příbuzní první dítko obdivovali, mohla jste si bláhově říci, že je to vaší zásluhou, a když nad tím druhým pozvedají údivně obočí a ptají se: "Ono ještě nechodí?" pak se můžete cítit hluboce zahanbena, že je to vaší vinou. Ale popravdě řečeno ani jedno ani druhé není vaše zásluha ani prohra. Mateřství není cval k úspěchu, mateřství je služba, ano, mateřství je oběť. Kariéra vyžaduje také oběti, ale předpokládá se, že ta obět bude výrazně odměněna. Nejen finančně, ale i slávou a společenským obdivem. Mateřství není lidsky odměnitelné. Alespoň ne na této zemi. Pokud chcete mít děti jen proto, aby se vám za to jednou odměnily, případně abyste ve svém společenství nějak vynikla, pak zapláčete. To vám musím říci naprosto otevřeně. Vaší tragédií by bylo, kdybyste více dětí chtěla, protože mezi křesťany se to právě trochu "nosí".

Hledáme-li základní opodstatnění pro rodinu a tím i pro mateřství, musíme opět sáhnout do prvních stránek Bible. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil. A požehnal jim a řekl jim: "Ploďte se a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se hýbe." Gn 1, 27-28

Smyslem lidského bytí je být obrazem Božím. Člověk má být viditelným vyjádřením neviditelného Boha. To je prapůvodní Boží plán s lidstvem. Plán, který Bůh určil ještě dřív, než člověk padl do hříchu. Jedním z projevů Božího života je plození a růst. Život sám je naprosto propojen s Bohem. Pán Ježíš sebe označil za život. A proto také mohl říci, že kdokoliv přijme jedno dítě v jeho jménu, přijímá Jeho, Ježíše.

Pokud tedy slovu kariéra rozumíme skutečně tak, jak ho definují slovníky, pak snadno pochopíme, že služba vlastnímu dítěti nebo dětem je do určitého věku dětí s kariérou neslučitelná. To neznamená, že ženy, které chtějí dělat kariéru, nemohou mít děti. Dítě může přivést na svět každý, i dvanáctiletá dívenka. Problém je, jestli své dítě dokáže sama vychovat. Buď své dítě vychováváte vy nebo vám ho vychovává někdo jiný.

Hlavní otázka tedy nezní: "Mohu dělat kariéru a přitom porodit dítě?" Ale hlavní otázka zní: "Mohu dělat kariéru a přitom sama vychovat své dítě?"

Ženy, které se rozhodly své děti samy po svém vychovávat, se zároveň rozhodují pro to, že nejméně do školní doby dětí se vzdávají rychlého úspěchu v nějaké jiné pracovní činnosti. Čím dřív si tu věc takhle postavíte, čím dřív si ujasníte ono buď a nebo, tím vám bude lépe. Jsou před vámi dvě možnosti: Buď si chcete sama vychovat své děti, alespoň v předškolním věku, a to všechny děti, nejen to nejstarší, ale i to nejmladší, a pak vám kariéra v tom nejhlubším slova smyslu v období řekněme do pětatřiceti - čtyřiceti let skutečně unikne. A nebo chcete budovat svou kariéru, a potom si prostě nemůžete dovolit příliš velkou přetržku a tudíž ne mnoho dětí. A děti, které přivedete na svět, vám co nejdřív bude vychovávat někdo jiný. Jsme lidé svobodné vůle. I vy máte svobodnou vůli.

Redaktorka vašeho časopisu se ptá: "Lze skloubit kariéru s mateřstvím, je to Boží cesta pro křesťanskou maminku?" a možná by si přála, aby dostala jednoznačnou odpověď. Ale já vám tuto jednoznačnou odpověď nedám. Odpověď na tuto otázku musí křesťanská maminka získat od Boha, od Ducha svatého. Proto stále kladu důraz na to, abyste každá z vás měla hluboce osobní vztah s Bohem. Modlím se za to, aby každá jedna z vás porozuměla Božímu řádu všeobecně, a pak poznala konkrétní Boží vůli pro vaši rodinu teď. A do Boží vůle, abyste vstoupila, ne proto, co je módní nebo o čem se píše v knihách, nýbrž proto, že budete vědět: takto nás vede Bůh, toto od naší rodiny očekává náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus.