AŠANA

Narodila ses pouhých deset tisíc kilometrů jihovýchodně od České republiky, v zemi vonící hřebíčkem a skořicí, santalem a koriandrem, ale i kravskou močí, sálající z rozpálených chodníků, prachem a horkým asfaltem, tisíci ohníčky z usušených kravinců i jídlem, které na nich bublá. Na severu se až do nebe tyčí himálajské štíty, obklopující malebná údolí pokrytá rýžovými políčky, čajovými plantážemi nebo záhony šafránu. V horských pralesích nalezneme stáda divokých slonů, nosorožců, tygry, levharty a mnohé jiné. Na východě se donekonečna rozprostírá radžastánská poušť, která svou pustotou kontrastuje s pestrým koloritem místních obyvatel a jejich úžasných měst. Svatá města se stovkami chrámů denně po tisíce let přitahují milióny poutníků k modlitbám a meditacím. Ranní rituální koupele ve vodách svaté řeky Gangy jsou symbolem víry a jednoty. Ulice lemují malé obchůdky se zbožím rozličným, pouliční prodavači sedí mezi rajčaty a banány na svých čtyřkolových pultech, hospůdky zakouřené dýmem z ohnišť, s kuchyní vystavenou až do ulice, lákají dozlatova opečenými samozky, obalovanými feferonkami, v sirupu plovoucími cukrovými koulemi. Ulice žije svým každodenním rytmem, strýcové klábosí u sklenky čaje, tety nakupují do košů čerstvou zeleninu na oběd, slečny a paní se nesou davem ve svých pestrobarevných sárí, rikšové podřimují a sem tam poočku vyhlížejí potenciálního zákazníka. Vše se tu děje na ulicích. Holič pečlivě zastřihává knír dohladka vyholenému mladíkovi. Zubař rve jeden z posledních zubů zdrceného pána. Na chodníku kdosi spravuje motor a rozhodně se nenechá rušit kolemjdoucími, kteří ho téměř překračují. Děti se honí mezi ležícími krávami a krávy spokoje-ně žvý-kají svoji ranní dávku novin a banáno-vých slupek. Z nedaleké hlavní třídy sem ještě doléhá řinčení, troubení, zvonění strojo-masy motocyklů, cyklo-rikš, taxíků a cyklistů. Stačí však zajít za roh, vstoupit do chrámu, a člověk se octne ve světě pestrobarevných božstev, vůně tyčinek a klidu. Hinduismus má velmi blízko k lidem. Nabízí jim celou řadu bohů, ze kterých si mohou vybrat toho svého. Jejich podoby a příběhy jsou plné fantazie a dokonale se v nich zrcadlí celý lidský svět v tom dobrém i zlém. Stopy jejich uctívání najdeme v každém domě, ve výzdobě autobusu i na odlehlých stezkách vysoko v horách.

Tvou zemi proslavila křehká klenba Tádžmahalu, Mahátma Gándí a misie Matky Terezy.

U vás platí pravidlo, že porodit holčičku je velké neštěstí. Dívka představuje věno, které budou muset v den jejího sňatku rodiče zaplatit. Pohybuje se v částkách od několika set po tisíce rupií - a přidá se televize nebo skútr. Jak praví přísloví: "Vychovávat dívku je jako zalévat sousedovu zahradu." Hinduistická víra také říká, že duše otce, který nemá syna, se nemůže reinkarnovat a je odsouzena k věčnému bloudění. Být dívkou v této silně patriarchalní společnosti proto znamená mít menší cenu než posvátné zvíře Indů - kráva.

Tahle země je plná smutných příběhů žen a děvčátek, které jsou odsouzeny již s prvním nadechnutím. Ženy jsou zkrátka přítěží, nepotřebným břemenem, kterého je třeba zbavit se co nejdříve. Metody, jak se zbavit nechtěně narozené dívky, jsou různé. Někde tchyně nebo porodní bába udusí novorozence polštářem, jinde je krmí opiem či solí. Na jihu Indie se též praktikuje metoda - dítěti se podává mléko s hořkými bobulemi, které vyvolávají smrtelný průjem. Nebo se holčičky pokládají do vařícího mléka. Tento fenomén se nepodařilo zastavit ani ekonomickým rozvojem ani rostoucí vzdělaností. Výsledek je vidět i na statistikách: v Indii připadá na sto narozených chlapců 87 dívek. Odborníci odhadují, že v Indii schází asi padesát miliónů žen, přestože Indie v roce 1992 podepsala Mezinárodní úmluvu o právech dítěte, kde stojí, že diskriminace dětí podle pohlaví je zakázána.

Ve tvé zemi ženy staví benzinové pumpy, asfaltují silnice a muži sedí ve stínu a odpočívají. Pracovní týden je šestidenní, od 9:00 do 18:00 - 19:00 večer.

V restauraci otevírají dveře zásadně jenom mužům, jídelní lístek ženě nepatří do ruky, a když si náhodou sama vyberete jídlo, čeká se na souhlasné přikývnutí doprovodu. Na tržištích vás obchodníci oslovují pouze "pane". A opět je lépe, když se vydáte na nákupy v pánském doprovodu, budíte tím více důvěry. Může to být sluha, řidič a nebo si najmete nosiče, který komunikuje s prodavači, nehne se od vás na krok a dodává vám vážnosti. Prodavači se totiž okamžitě shání po vašem doprovodu. Pokud žádný nemáte, tak nejenže vás ošidí, ale stáváte se pro něj nezajímavou. Můžete být sebevzdělanější, sebebohatší, ale bez svolení manžela nebo mužského zástupce rodiny si nemůžete otevřít bankovní účet, nemáte právo ani požádat o cestovní pas.

U lékaře funguje princip „o mně - beze mě“. Lékař se ptá manžela či jiného mužského příbuzného, jak se žena cítí, jaké má příznaky apod. Lékař konzultuje ženin stav s manželem, nařídí mu, jak se má žena léčit a jde se domů. Ženin názor či pocit nikoho nezajímá.

Ty se jmenuješ Ašana a máš smůlu, že jsi žena a zároveň příslušnice vrstvy dalitů - nedotknutelných. Tato kombinace tě řadí na nejnižší stupínek indického sociálního žebříčku a dělá z tebe terč nejhorších surovostí.

Podle hinduistických dogmat jsou dalité považováni za „nečisté“ a ve stavovsko-kastovní hierarchii, která vznikla před 2500 lety a která odděluje „čisté“ od těch, kteří by se mohli „znečistit“. Stojí na nejnižším stupni. Společnost se v této hierarchii dělí na čtyři „varny“ (kasty) se sestupnou „čistotou“: kněží, válečníci, obchodníci a služebníci. Až pak následují dalité. Tradičně pracují v takových oblastech, jako je úklid odpadků, přeprava mrtvol, porážení dobytka či vydělávání kůží.

„Jsem dvojnásob prokletá“ říkáš o sobě. „Protože jsem žena a dalit, celý život se mnou jednali jako se zvířetem...“ Po chvilce mlčení se opravíš: „Ne, hůře než se zvířetem!“

Stejně jako sedmdesát sedm procent dalitských žen neumíš číst ani psát. Stejně jako většina z nich jsi pracovala jako zemědělská dělnice pro statkáře z vyšších kast. Stejně jako mnoho z nich jsi byla ponižována a několikrát znásilněna. Páni s vámi zacházeli jako s věcmi. Ti, kdo tě nazývali nečistou a nechtěli s tebou sdílet svou vodu a potravu, byli mezi prvními, kteří na tobě prováděli sexuální praktiky, které jsi ani nechápala. Začalo to, když ti bylo teprve dvanáct let. Vzpomínáš si, jak  ses musela ve vesnici předvádět nahá.

Před dvaceti lety jsi přijela do Dillí ze své obce v severoindickém státě Harijána, abys unikla svému osudu. Žiješ se svým bratrancem a manželem, který je také dalit, a pěti dětmi v chudinské čtvrti blízko znečištěných vod řeky Jamuny. Vašim obydlím je jedna zdravotně závadná místnost se střechou z plastové fólie. Dosud jsi nenašla pevné zaměstnání. Snažíš se uživit svou rodinu tím, že dopravuješ cihly na staveniště, kde pracuje také tvůj manžel. Tam také opět začalo fyzické zneužívání ze strany zaměstnavatelů. Není v moci tvého muže, aby tě bránil, a tak raději neříkáš nic.

Tady stále platí, že kráva má větší cenu než žena.

Zpracováno podle Internetu a knihy J. Klímy: Pět misek bez dna, Panorama, 1989

(suk)

NISA

Jmenuješ se Nisa a žiješ v odlehlé končině Botswany na severním okraji pouště Kalahari. Patříš mezi Kungy (Křováky), lid živící se sběrem divokých plodin a lovem zvěře v polovyprahlých stepích. Jste malí (v průměru asi 150 centimetrů vysocí), hubení, svalnatí a na Afričany máte světlou pleť. Žiješ v tradiční kungské vesnici, která by návštěvníkovi připadala ohromně křehká a nenápadná ve vysoké trávě a mezi řídkými stromy okolní buše. Při pohledu na šest nebo sedm chatrčí z trávy by si možná všiml, jak jsou nízké a posazené těsně vedle sebe přibližně do kruhu. Všechny vchody jsou obráceny dovnitř k velkému společnému prostranství. Uprostřed, kde si často hrají děti, není žádná tráva ani křoví, aby bylo dobře vidět hady či jejich pěšinky. Rodinný i vesnický život se odehrává venku. Chatrče jsou příliš malé, takže se v nich dá sotva spát. Před každou chatou hoří oheň.

Nemáte žádnou psanou kulturu, a tak sedáváte pospolu a povídáte si, často celé hodiny.

Rodiče Ti našli manžela, ještě když jsi byla dítě. On se jmenoval Tašej a byl o deset let starší - byl to už muž. Postavili vám manželskou chatku, z které jsi s pláčem utekla k rodičům. Za nějaký čas si pro Tebe Tašej znovu přišel a odvedl Tě do své vesnice. Staral se o Tebe a vychovával Tě. Až za pár měsíců jste se poprvé milovali. Asi rok poté jsi poprvé menstruovala (bylo Ti tehdy šestnáct). První menstruace se oslavuje rituálem připomínajícím svatební obřad. Několik let Ti trvalo, než sis zvykla na svého muže a začala ho mít i ráda. Ještě než jste měli s Tašejem děti, přivedl si do rodiny druhou ženu. Ve třech jste žili necelý rok. Nedokázala jsi se s ní dělit o manžela, praly jste se a nakonec jsi ji vyhnala.

V Tvém životě se vystřídalo několik mužů. Tvým milencem byl i mladší bratr Tvého muže. Ale vztah k Tvému muži (ve tvém jazyce “k tomu důležitému“, „k tomu, s kterým žiji ve společné chatě“) a k milenci („k tomu malému“, „k tomu z buše“) byl vždy kvalitativně odlišný. Vztah k manželovi byl bohatý, vřelý a bezpečný. Vztahy k milencům vášnivé a vzrušující, ale přechodné a nespolehlivé. Také Tě odrazovalo nebezpečí odhalení a strach z pohlavních chorob, které se v oblasti v poslední době objevily.

Tak jako ostatní ženy trávíš skoro čtyři hodiny denně starostí o domácnost: nosíš vodu, sbíráš dříví na topení, udržuješ oheň, stavíš chaty (konstrukci) a obstaráváš doškovou krytinu, upravuješ lůžka a chystáš a podáváš jídlo. Dvakrát nebo třikrát týdně se vypravuješ na sběr, při němž urazíš něco mezi 3-20 kilometry. Při návratu neseš kromě dítěte 7-15 kilogramů plodin, ale nezřídka i přes 20 kilogramů! Za rok ujdeš asi 2500 kilometrů. Znáš téměř 500 druhů rostlin a živočichů, víš, které z nich jsou jedlé a které mají léčebné, toxické, kosmetické či různé jiné účinky. Sbíráš na 105 druhů jedlých částí rostlin (např. ořechy, boby, hlízy a kořínky, listy, pryskyřici, bobule) Vybíráš také med z včelích hnízd a ptačí vejce. Cenným „úlovkem“ jsou neporušená pštrosí vejce. Jejich nutriční hodnota se rovná asi tuctu slepičích vajec a kromě toho ze skořápek lze udělat výbornou nádobu pro přenášení nebo skladování vody. Z rozbitých skořápek děláváš korále, které pak navlékáš nebo našíváš do náhrdelníků, čelenek a zástěrek. Občas chytáš drobné savce, želvy, hady, housenky, hmyz.

Potraviny málokdy skladuješ delší dobu. Je možné se spolehnout na to, že okolí poslouží jako jakýsi přírodní sklad, odkud je možné si jídlo vzít, když ho člověk potřebuje. Občas je sice nedostatek některého důležitého druhu rostlinné potravy, ale málokdy se stane, že by nebylo dost ořechů mongongo. Kvalita vaší výživy je znamenitá. Ve vaší stravě je velice málo soli, tuků a uhlovodanů (zvláště cukru), zato mnoho různých rostlinných olejů, vláknin a vitamínů i minerálů. Odpovídá v podstatě nejmodernějším představám o správné výživě. Strava a poměrně volné životní tempo vás chrání před „civilizačními chorobami“ - netrpíte vysokým krevním tlakem, aterosklerózou, ztrátou sluchu, křečovými žilami, žaludečními vředy ani senilitou. Zato vás trápí infekce dýchacích cest a malárie. Téměř patnáct procent dětí umírá před patnáctým rokem; dvacet procent jich umírá v prvním roce života, většinou na gastroenteritidu a bronchitidu..

Muži zase kácí stromy na topení a stavbu chat, zhotovují a opravují nářadí, obstarávají a připravují maso. Muž prokáže svou schopnost ulovením velkého zvířete. Loví je maličkými lehkými šípy napuštěnými jedem, který se získává z larev určitých brouků, většinou zasáhnou antilopu, pakoně či zajíce na správném místě (jed působí na centrální nervový systém zvířete). Maso není otrávené. Nebezpečí hrozí jenom tehdy, kdyby se jed dostal do krevního oběhu člověka. Proto se ve vesnici otrávené šípy ukládají do uzavřených toulců a věší se mimo dosah dětí. Kromě toho se pro jistotu jedem napouští pouze tyčka šípu, ne ostrý hrot, aby nedošlo k otravě při náhodném poranění..

Často se vypravuješ na celé dny do vesnic vzdálených řadu kilometrů a ještě delší cesty podnikáš, když se celá skupina stěhuje nebo táhne navštívit známé žijící přes 100 kilometrů daleko. Při tom dlouhém putování neseš kromě nejmladšího dítěte také svůj nevelký majetek - hmoždíř s paličkou, nádobí na vaření, nádoby s vodou, hůlku na hrabání, různé ozdoby a oblečení.

Věříš, že k početí dochází, když se spojí semeno s poslední menstruační krví. Menstruaci považuješ za „bezvýznamnou věc“ - snad proto, že mezi těhotenstvími menstruuješ jenom několikrát. Při nejsilnějším krvácení omezuješ návštěvy anebo tam jdeš v noci, kdy nikdo nevidí, jestli máš na nohou krev.

Své děti rodíte samy mimo vesnici. Když přišel čas, nikomu jsi nic neřekla, odešlas pár set kroků od vesnice, připravila sis polštář z listí a porodila dítě. Druhé ženy, které zaslechly pláč novorozeněte, Ti přišly pomoci při vypuzování placenty, s přeříznutím pupeční šňůry a ošetřením novorozeněte. Dítě považujete za člověka, teprve až je přineseno do vesnice.

První mléko (kolostrum) dítěti nedáváte - musí se ty dva, tři dny obejít bez potravy, když ve vesnici není jiná kojící žena, která by ho pomohla živit. Tvé mateřské mléko bylo analyzováno a zjistilo se, že má dostatečnou výživnou hodnotu a složením je téměř srovnatelné se vzorky odebranými ženám na Západu. Nemluvňata jsi všude nosila na holém těle v koženém vaku zavěšeném přes rameno, měla kdykoli přístup k tvému prsu, kojila jsi třeba několikrát za hodinu, obyčejně nejméně tři roky - do doby, než jsi znovu otěhotněla. Malé se odstavení silně bránilo, nepomáhalo ani natírání bradavek mastí z hořkého kořene, trvalo několik měsíců, než se úplné odstavení povedlo. Jakmile se ti narodilo další dítě, musel se starší sourozenec vzdát také výsady spát těsně po Tvém boku. Nějaký čas sice mohlo spát mezi Tebou a Tvým mužem, ale za nějaký čas jste mu vykázali místo za mladším sourozencem. Bylo také „odstaveno“ ze závěsu. Když jsi mu začala navrhovat, aby vedle tebe šlapalo po svých a později na tom trvala, vypukly opět záchvaty vzteku... (mezi kungskými sourozenci bývá věkový rozdíl asi čtyři roky - nezvykle dlouhá doba u lidí, kteří neznají antikoncepci. Jedno z možných vysvětlení dlouhého intervalu mezi porody je dlouhá doba kojení.)

Věříš, že po smrti zůstává zde tělo, kdežto duše vstupuje do světa duchů předků na nebesích , který je v mnohém podobný lidskému světu na zemi. Tam žijí i bohové, včetně dvou nejvýznamnějších: Velkého boha, stvořitele světa, který lidem poskytuje dobro, a Menšího boha - ten je mu podřízen, který přináší většinou neštěstí a smrt. Roli prostředníka mezi světem duchů a lidí přebírají vaši léčitelé, kteří se při skupinových tancích dostávají do transu a rituálně vytáhnou nemoc z těla. Úspěch léčby závisí na přesvědčovacích schopnostech léčitele a na zatvrzelosti duchů. Umění léčit ovládá skoro polovina mužů a třetina žen.

První dítě - holčička Čuko - zemřela v prvním roce. Druhou holčičku Naj jsi porodila při sběru ořechů. Další tvé těhotenství skončilo potratem. Holčička Bau, dříve než začala chodit, Ti taky umřela. Poslední byl syn Kzau. Brzy po jeho porodu zemřel Tvůj muž Tašej na TBC. Muži ho pochovali do jámy vyvrtané hluboko do termitiště. Po pohřbu jste podle Vašich zvyklostí opustili vesnici a nedaleko si postavili novou. Zhotovit tradiční chatrč netrvá déle než pár hodin a za několik dní může stát celá nová vesnice. Znovu jsi se vdala, ale další děti jsi už neměla. V dospělém věku Ti zemřela i dcera Naj a syn Kzau. Tehdy Ti bylo nejhůře... Ale život jde dál a žít se musí... Hlavu vzhůru, Niso!

(suk)

MASAKO

               Představ si, že ses narodila a žiješ v zemi, kde auta jezdí vlevo, písmo se čte odshora dolů a zprava doleva. kde sňatky dosud často sjednávají rodiče, kde ženy s pokorou každé ráno čistí svým mužům boty, váží jim kravaty a navlékají ponožky, kde výraz pro manželku znamená něco jako „ta vzadu v domě“. Manželé se tady na manželky obracejí zvoláním „hej ty!“, neseznamují je se svou prací v zaměstnání a nedovolují jim účastnit se veřejného života. Průměrnou rodinu tvoří manželé a dvě děti. Děti odmalička vychováváte k soutěživosti a vštěpujete jim snahu být první téměř za každou cenu, protože zůstat posledním je hanbou nejen pro dítě, ale i pro celou rodinu.

Jste národ houževnatě spořící peníze. Šetříte pro případ nemoci, protože za léčení se platí a je velmi drahé. Druhým účelem velmi intenzivního spoření je nahromadit finanční prostředky na studium dětí. Devadesát tři procenta Japonců starších patnácti let mají středoškolské vzdělání.

Školní rok je zde pravděpodobně nejdelší na světě - má celých 240 vyučovacích dnů. Přesto učitelé ukládají žákům tolik domácí přípravy, že ve vyšších třídách se musí děti doma učit pět až šest hodin denně. Říká se zde: „Když budeš spát čtyři hodiny denně, dostaneš se na univerzitu; budeš-li spát pět hodin, propadneš.“ Rodiče jsou doslova posedlí snahou dostat dítě na univerzitu. Aby školáka v těsném bytě nic nerušilo při biflování, našel průmysl obdivuhodně pragmatické a bezcitné východisko - zvukotěsné dřevěné rozkládací bedny, vybavené lavicí a svítidlem, které se dají otevřít pouze zvenčí... Dokud se uvězněné dítě dokonale nenabifluje všechno, co mu bylo uloženo, rodiče je prostě z cely nepustí... Již čtyřleté děti čeká přijímací zkouška - do mateřské školy. Jedná se o zkoušky do privilegované školky, ze které se dítě snáze dostane do privilegované základní a střední školy a odtamtud na privilegovanou univerzitu. Pro přípravu na zkoušky chodí tříleté děti do zvláštních kurzů, za něž rodiče platí bezmála tolik, kolik činí jejich průměrná měsíční mzda.

Bydlíš ve městě s největší koncentrací obyvatel na světě (patnáct miliónů). Toto město leží podél stejnojmenného zálivu v délce 130 kilometrů a jeho dominantou jsou obrovské mrakodrapy a skleněné výškové budovy. Nejdražší věcí je zde prostor. Každý centimetr čtvereční se zde platí zlatem a podle toho se s ním také zachází. Proto nepřekvapí, když dva sportovci  válejí tenis na střeše ve výšce desátého poschodí. Staví se na malém prostoru a s vědomím ostrovanů - je nás hodně, místa málo. Jsou zde dokonale řešené nadjezdy a podjezdy, že se při obrovském návalu lidí a automobilů nezahltí. Vlaky jezdí na minutu přesně, jsou pohodlné, čisté a především rychlé. Toto město je jedním z nejbezpečnějších měst světa. Částečně za to může i poměrně tvrdá výchova. Auta ani domy se tady nezamykají, lidé si zkrátka netroufnou cokoliv ukrást. Klaní se tady na uvítanou, na rozloučenou, při představování, při nabízení pohoštění, na znamení díků, omluvně i soustrastně… Etiketa má stejnou důležitost jako na dvoře Ludvíka XIV. V Evropě se považuje za nezdvořilé stěžovat si na kvalitu jídla, nápojů či místa; ale tady se hostitelů bolestně dotkne již okamžik, když jejich host dá najevo, že cokoliv potřebuje. Máte žízeň? Počkejte, až vám někdo dolije, sami si o pití rozhodně neříkejte. Je vám horko? Raději zemřete, než byste otevřeli okno. Jezte cokoliv, co vám přistane na talíři: hostitel si obvykle dává záležet na výběru jídelníčku a na hostovi je, aby se zářivým úsměvem konzumoval. Nepodávejte si ani dochucovadla nebo cukr do kávy. Co hostitel osobně nenabídne, jako by na stole nebylo. Při odchodu jsou hosté vyprovázeni až na ulici, přičemž domů se hostitel vrátí až v okamžiku, kdy zmizí z dohledu. Jí se sushi (kousky syrové ryby s ochucenou rýží), tempuru (ryba v těstíčku), tonkatsu (vepřové kousky), sukijaki (tenké vepřové plátky se zeleninou, sojovým sýrem tofu a syrovým  vejcem), sojová polévka miso, maki (rýžové  hrudky s rozličnou  náplní). Pokrmy jsou často umně naaranžované, neboť forma a podoba podávaného pokrmu se zde považuje za stejně důležitou, jako jeho chuť. Pije se převážně čaj, pivo a rýžová pálenka saké.

Ano, bydlíš v japonské metropoli Tokiu. Ale od tohoto „odlidštěného“ mraveniště tě již deset let dělí vodní přehrada a obrovský zelený park obklopující Císařský palác, kde jsi „doma“. Jsi totiž japonská princezna Masako. Absolvovala jsi prestižní univerzity v Oxfordu a Cambridge, hovoříš šesti jazyky a v minulosti jsi působila jako diplomatka. Před deseti lety (tehdy ti bylo devětadvacet) jsi se vdala za korunního prince Naruhita a „vyměnila“ svobodu za „zlatou klec“, kde vládne přísná dvorská etiketa. Kvůli bezdětnosti jste se s manželem dostali pod velký tlak sdělovacích prostředků. Před čtyřmi lety jsi potratila a mnozí z toho vinili právě horečnou kampaň kolem tvého těhotenství. Prvního prosince 2001 jsi porodila holčičku (chlapec se v císařské rodině nenarodil přes třicet let). Princeznička dostala jméno Aiko Tošinomija neboli „ta,  která miluje a respektuje ostatní". Jména jí týden po porodu oficiálně přidělil její dědeček, japonský císař Akihito. Druhé jméno Tošinomija, zkráceně Toši, přestane princezna používat, jakmile se vdá.

Podle dvorního protokolu tvá maličká bude muset ještě v batolecím věku nastoupit do školy Gakušuin pro děti aristokratů. Ze školních lavic nevyjde až do univerzitních  let. Tutéž cestu už ostatně nastoupily její sestřenice Mako a Kako, tedy dcery Nahuritova mladšího bratra Akišina. Její přátelé budou pečlivě vybíráni. Kromě jazyků se bude učit umění ikebany a tradičnímu  tanci. Není vyloučeno, že bude ke studiu vyslána i do zahraničí.  A bude-li změněn zákon, který dosud dědictví trůnu v ženské linii vylučuje, stane se možná panovnicí země.

 Překvapíš dvůr požadavky na výchovu stejně, jako to před 41 lety učinila tvá tchýně? Způsobíš na císařském dvoře další zemětřesení? Naruhitova matka, dnešní císařovna Mičiko, způsobila revoluci v dvorních zvyklostech, když se rozhodla syna vychovávat sama. Mičiko, jakožto první neurozená osoba, která se dostala na japonský císařský dvůr, musela své rozhodnutí formulovat písemně, protože dosavadní zákony s něčím podobným nepočítaly. Vznikla tak „ústava  Naru-šan", což je zdrobnělina jména Naruhito. A přitom „ústava  Naru-šan" neobsahuje vůbec nic převratného. „Prosím, sevřete ho nejméně jednou denně pevně do náruče, abyste mu dali najevo, že ho milujete", říká jeden z článků ústavy. „Nechejte ho hrát si s předmětem tak dlouho, jak to jen bude  možné," doporučuje další. Ještě Naruhitův otec a současný císař  Akihito prožíval nejútlejší dětství vzdálen od rodičů. Hned po narození byl předán chůvám, lékařům a vychovatelům, s nimiž žil v odděleném paláci do tří let. Je tedy logické, že princové a princezny z předválečného období lnuli víc ke služebnictvu než k vlastním rodičům. „Když zemřela má matka, neuronila jsem ani slzu", řekla jedna z princezen citovaná  Tošiaki Kavaharou v knize Její výsost Mičiko a císařská rodina.

(suk)

Čerpáno z tisku, knihy Vladimíra J. Cvetova „Japonské otazníky“, nakl. Svoboda, 1989 a knihy Zdeňka a Soni Thomových „Japonská mozaika“, Mladá fronta  2002.