V POSTELI SPÍME TŘI

Nedostatek spánku, přesněji přerušovaný spánek je pro mnoho lidí opravdu nejhorší část rodičovství. Nejen novorozenci, ale všechny děti se občas probouzejí a většina z nich přitom vyžaduje přítomnost dospělých a utišení. Velké množství rodičů si do tří let věku dítěte ani jednou nemohlo dopřát sedm hodin nepřetržitého spánku. Jsme unavené, nevyspalé a proto nejjednodušší řešení se zdá, spát s dítětem.

Společná rodinná postel nezajistí, že se dítě nebude probouzet a neušetří vás v prvních týdnech nočního vstávání. Probouzení i krmení dítěte vás ale bude obtěžovat mnohem méně, když k němu nebudete muset jít. A protože je tam, kde je nejraději – přímo u vás – usne znovu mnohem rychleji. Je zjištěno, že děti, které spí ve společné posteli s rodiči, se i jako starší probouzejí mnohem méně než ostatní. Dítě, které je s vámi v posteli, se nemusí pláčem dožadovat, abyste je pochovala, protože jste blízko něho a může se jen přitulit.

Společná postel má i své nevýhody. Začnete-li spát s dítětem v jedné posteli a trvá to několik měsíců, je velmi pravděpodobné, že ho nebudete schopni přesvědčit bez dlouhého a nepříjemného boje, že vlastní postýlka nebo oddělená místnost je lepší. Batole ve vaší posteli naruší vaše soukromí a jste-li s ním ve dne v noci, může ztratit pocit identity.  

Když od nejútlejšího věku trváte na tom, aby dítě spalo samo nebo v oddělené místnosti, vítáte ho do vašeho života, ale rozhodně ho vylučujete z vašeho života v noci a z vaší postele. Předpokládá to jít k němu, kdykoliv vás pláčem volá, ale nikdy ho nebrat s sebou. Může vás to odsoudit k nekonečným návštěvám u postýlky, když ho trápí zoubky nebo má špatné sny. Ještě později se může naučit za vámi chodit a vy ho budete muset vracet noc co noc do postýlky.

Zvolit si musíte sama, ale měla byste na svém rozhodnutí trvat. Když jste si zvolila oddělené spaní a po špatném týdnu začnete brát dítě k sobě do postele ve tři ráno, protože vám na ničem jiném nezáleží, je dobré svůj postoj přehodnotit. Nejhorší je pokus o kompromis, občas ho nechat spát s vámi a potom se ho snažit přimět, aby zůstalo samotné. V dítěti to vyvolá nejistotu a zmatek.

Asi do šesti měsíců usne dítě, kdy potřebuje. Nic kromě hladu, nemoci a bolesti ho neudrží vzhůru. Mezi šestým a devátým měsícem se to změní. Dítě začne být schopné zůstat vzhůru, nebo neusne vzrušením, napětím, nechce se osvobodit spánkem od světa nebo od vás. Právě v tomto období začíná být pro dítě velmi důležité, aby se naučilo usnout samo. Pokud je stále závislé na uspávání, obtíže jsou nevyhnutelné. Jestli doposud spalo ve společné posteli s vámi, zvažte, zda to nechce změnu. Krmit nemusíte již tak často, při dobré organizaci si můžete noční bdění vynahradit odpoledním spánkem.

         Dítě je schopné spát bez vás, ale nechce. Nejobvyklejší rada je uložit ho, odejít a odmítnout vrátit se zpět do místnosti, ať pláče sebevíc. Rodičům se říká, že jsou-li schopni přežít dvě hodiny pláče dnes, zítra hodina, půl hodiny pozítří a potom již klid. Ale když se k němu nevrátíte, jakoby jste řekla: „Nemá smysl, abys plakalo, protože nepřijdu nikdy zpátky. Bez ohledu na to, jak je ti smutno.“ Dostává–li batole tuto zprávu, bude se sotva cítit bezpečnější, až půjde zítra spát. Jen se ještě víc utvrdí v tom, že je nebezpečné nechat vás odejít. A proto jen málo rodin zjišťuje, že to platí.

         Opačný přístup je, když dítěti vyhovíte a zůstanete s ním, nebo ho vezmete z jeho pokoje. Poselství, které mu sdělujete svým chováním je: „Máš strach, když tě opustím a máš pravdu, je to trápení zůstat sám.“ Jak můžete očekávat, že bude považovat uložení do postýlky za konec dne, když si vás večer pláčem vynutí a jeho den pokračuje.

         Existuje určitý kompromis. Ten nenechá dítě zoufale samotné a  ani mu neumožňuje získat kousek dne navíc. Poselství, které mu sdělíte, zní: „Není třeba, abys křičelo. Nejsi opuštěné. Vždy přijdeme, jestli budeš potřebovat. Ale den skončil a je čas spát.“ Neberte dítě z postýlky ani nezůstávejte v místnosti. Neodcházejte od něho na více než pět minut. Snažte se, aby vidělo, že jste u něho, ale že v tuto dobu je s vámi hrozná nuda. Odborníci tvrdí, že je potřeba asi týden, aby měl tento způsob úspěch. Musím přiznat, že se mi tento způsob osvědčil.

         Všechny děti se budí několikrát za noc, když se obracejí. Pokud je nic nezaujme nebo nevyruší, znovu usnou, aniž kdokoliv ví, že byly vzhůru. Dává-li dítě najevo každé probuzení, musíte se nad tím zamyslet. Umí usínat samo, nebo vyžaduje vaše uspávání? Není mu zima, nebojí se tmy, nemá hlad nebo žízeň, neztratilo dudlík? Může mít zlé sny a pláče, jakoby se mu něco děsivého stalo. Na všechno s trochou důvtipu najdete radu. Pravidla, která si ve své rodině vytvoříte pro uspávání, noční buzení a „společnou postel“ můžete klidně měnit, nechte se ovlivnit zkušeností. Každé dítě vyžaduje jiný přístup, jinak projevenou přísnost. Jedno se po půlhodince pláče podřídí a nijak se netrápí, druhé bude plakat a vnitřně strádat, protože dobře myšlenou výchovu k samostatnosti vnímá jako odmítání. Myslím, že nejdůležitější je láska, jakou k dítěti cítíme, a pak už nám naše mateřské srdce napoví, co je pro něj nejlepší.

Mgr. Eva Liberdová

HLÍDÁNÍ DĚTÍ – ANEB, CO SE DĚJE ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI ?

        Sloužit Pánu se dá různým způsobem. Někdo je evangelista, jiný pastýř, další učitel. V těle Kristově je spousta míst, kam nás Pán posílá. Před nějakou dobou mne poslal do zvláštní služby.

         Slouženo má být každému. Mužům, ženám, manželům i dětem. Předávat Boží poselství je někdy snazší, někdy méně. Na biblické škole nás učili, že pokud chceme například zvěstovat evangelium bezdomovcům, měli bychom se postarat o jejich primární potřeby, dát jim najíst apod.

         Jednou ze skupin, které se náš sbor už nějakou dobu věnuje, jsou maminky. Nějakou dobu už fungovala tzv. „maminkovská skupinka“ a vedení sboru se rozhodlo pořádat pro tuto skupinku, zároveň s nově vznikající skupinkou „seniorů“, kurzy Alfa. Ty probíhaly každý čtvrtek dopoledne. Aby maminky mohly docházet a zároveň se soustředit na kurz, bylo nutné vyřešit problém: Co s jejich dětmi?

         Tak jsem se já, svobodný muž, který malé děti doposud jen zdravil, dostal k úkolu téměř nadlidskému, k hlídání dětí.

         Nadlidský úkol nelze řešit jinak než nadlidskou silou. Věděl jsem, že pokud Pán chce, abychom sloužili maminkám, pomůže se postarat i o jejich děti. Má příprava proto spočívala převážně v modlitbách. V životě jsem totiž neabsolvoval žádný seminář pro práci s dětmi, asi kromě jedné přednášky ve škole.

         Hned první den mi bylo svěřeno asi dvanáct dětí v rozmezí od 2 do 5 let. Pochopil jsem, že nemůžu počítat se společným programem, i když věkový rozdíl nebyl tak veliký. Prostředí, ze kterého děti pocházely, se lišilo. Děti, které měly sourozence, nebo byly v kontaktu s jinými dětmi, ať ve školce nebo v nedělní škole, se chovají zcela jinak než děti, které jsou v kontaktu jen se svojí maminkou. Prvním problémem, který jsem musel řešit a který mě provázel, bylo vyvarovat se stýskání po mamince. Osobně to považuji za Boží zásah, že jsme ta první setkání vydrželi bez komplikací. I když jsem musel některým věnovat mnoho pozornosti a pravidelně reagovat na otázky „Kde je maminka?“, vydrželi jsme až do konce.

Postupem času jsem zpozoroval problém, o kterém jsem doposud jen slyšel, vliv akčních pohádek. Pro děti není totiž tak důležité, zda postava, na kterou si hrají, je dobrá nebo špatná. Důležité je, aby zvítězila. Příkladem může být hra na  Supermana a zloducha. Na rozdíl od televizního seriálu, kdy zlo jasně prohraje, má ve hře zloduch, kterého představuje jedno z dětí, stejnou šanci jako Superman. Nechci tím odsoudit americký filmový průmysl, podobné zkušenosti mám i s klasickým soubojem prince a draka, nebo vlka a Červené Karkulky. Musel jsem zakázat hry, kde vystupují špatní hrdinové. I plyšový drak, kterého máme mezi hračkami, musel být hodný drak, který pomáhá ostatním.

         Čím víc si děti zvykly na prostředí, ve kterém byly, začaly být otrlejší. Došlo na soukromé výlety po faře s cílem najít maminku, nebo na bitky o nejlepší místo pod stolem. Bůh byl ale vždy s námi a nikdy se nic zlého nestalo.

         Největší strach jsem dostal, když jedno z dětí nepozorovaně uteklo ven. Každý, kdo byl v tu chvíli na faře, vyběhl do okolí, aby hledal ztracenou ovci. Díky Pánu se brzy našla. Znovu jsem si uvědomil, že služba, kterou dělám, není závislá na mých schopnostech, ale na Boží milosti.

         Na této službě jsem si uvědomil několik věcí. Tou první je trpělivost a citlivost všech maminek, které vychovávají své děti. Zatímco já jsem s nimi dvě hodiny týdně, maminky tráví se svými dětmi většinu dne, mnohdy i noci. Pochopil jsem, jak moc může znamenat pomoc kohokoliv dalšího, především pochopitelně otců (to zůstává do budoucna výzvou i pro mne).

         Další věcí je zranitelnost. Nejen ta tělesná, ale i ta duchovní. To, co se na některých dětech projevuje na první pohled, může u jiných zůstat dlouho skryto. Důležité je to, co vkládáme do svých dětí. Je naše výchova podle Písma, nebo necháváme děti na pospas televize? Na druhou stranu si uvědomuji, pod jakou nesmírnou Boží milostí jsou naše děti. Kolik nástrah a nebezpečí je kolem nich, a přesto jsou pod ochranou.

         Neopomíjitelnou radostí je pro mne příležitost, kterou mají maminky. Mají důležitou úlohu od Pána, pečovat o své děti, vytvářet rodinné zázemí, ale i ony potřebují někde čerpat; přicházet k pramenům živé vody a pít zadarmo vody života. Naší povinností je dát jim tu možnost, pamatovat i na ně. Pokud mají ženy strach, že skončí „u plotny“, je to strach, že v tom budou samy - opuštěné. To ale Bůh nechce. 

         Jenda Perner

Napůl prázdná nebo napůl plná?

                Nejspíš to znáte, ale schválně si tento test udělejte znovu. Představte si sklenici do poloviny naplněnou nějakou tekutou pochutinou. Postavíte ji před pesimistu a ten se zamračí: „Ach jo, ta sklenice je už napůl prázdná.“ Postavíte ji před optimistu, kterýžto se rozzáří: „Super, sklenice je ještě napůl plná!“ Postavíte ji před sebe. Jaká bude vaše reakce?

                Je všeobecně známo, že světem vládne nespokojenost a nevděk. A to ne někde daleko, ale všude kolem nás. Lidé jsou schopni  remcat, nadávat a kritizovat všechno možné a taky to dělají. Stěžují si v dopravních prostředcích, v obchodě, u lékaře, na ulici, na návštěvě… Přestože se k tomu my osobně nepřidáme, nemůže nás to nepoznamenat. Někdy stačí kapka a už se topíme. Vždyť to máme tak těžké! Neustálý koloběh péče o domácnost, děti, manžel, nedostatek času, peněz, spánku, možná zdraví, pocity méněcennosti, neschopnosti, nedocenění, nepříjemný pocit z pohledu do zrcadla a každá z nás by určitě byla schopna tento seznam nespokojeností doplnit. Jedním z typických projevů obzvláště citlivé ženské duše je nespokojenost s tím, co se odehrává právě nyní a stálé vyhlížení k něčemu, co mají ti druzí, touha po tom, co zrovna nemám. Možná to taky znáte, říkáte si: spokojená budu, až získám to či ono, až děti povyrostou, až o dovolené, až lépe uslyším Boží hlas… Člověk jakoby pořád na něco čekal, že až jednou bude mít úplně všechno, pak bude moct být Bohu vděčný.

                Jelikož je nespokojenost a nevděčnost tak rozšířená, může se nám zdát normální. Ale nejenže není normální, je dokonce nebezpečná. V Římanům 1,21 se píše: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.“

                Maminka, nejen v domácnosti se vším, co to obnáší, je náročné povolání. A jsem-li k sobě upřímná, musí mi být jasné, že sama to nezvládnu. Potřebuji Boha. Všechny potřebujeme být čím jak nejblíže Bohu a to nejen k tomu, abychom v úloze matky obstály „celkem dobře“. Být v Boží blízkosti znamená žít z Boží síly, slyšet Boží hlas, rozumět Božím plánům se mnou, neustále Ho poznávat. Dobře vím, že to potřebuji, toužím po tom, ale jak toho dosáhnout? Jednou z cest je žít vděčností.

                Pán Bůh nám dává spoustu dobrých věcí. Je užitečné si to občas uvědomit, protože naprostou většinu považujeme za  normální. Tak například dnes ráno jsem se probudila, mám co jíst, kde bydlet, nemusím prožívat hrůzy války, mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, mám krásné děti, mám pět smyslů, kterými mohu poznávat a obdivovat Boží stvoření v přírodě a vlastně všude kolem mě, mám Bibli a můžu se těšit z toho, co pro mě Bůh udělal a dělá. Všichni toho máme tolik, že nemusíme na nic čekat, ale klidně si můžeme dovolit být Bohu vděčné už teď. V Koloským 3,15 to máme dokonce dáno příkazem: „A buďte vděčni.“ A v Koloským 2,7 se zase píše: „Znovu a znovu vzdávejte díky.“ Vděčnost a spokojenost je ochrana pro život křesťana. Nespokojenost totiž často vede k hříchu a toho nás chce náš milující otec ušetřit.

                Děkováním také můžeme Boha více poznávat. Když člověk ví, co mu Bůh všechno dal, najednou mu víc rozumí, je blíž Boží tváři a zjišťuje, že okolo něho se můžou dít všelijaké věci, že nemusí mít vždy jídlo, peníze, zdraví, plno přátel… ale Bůh je pevný bod, který se vždy postará, aby se daná situace vyřešila podle jeho moudré, milostivé,, svrchované, všemocné vůle. Jenže tohle nezjistíme, pokud budeme po Bohu pořád jen něco chtít a ani neřekneme děkuji. Měly bychom se  naučit jít cestou vděčnosti, protože ona nás přiblíží před Boží trůn.

                V listu Filipským 4,11-13 apoštol Pavel píše: „…naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ Jestliže Pavel říká, že se tuto spokojenost naučil, je zřejmé, že to nebyl jeho přirozený povahový rys. Také pesimismus a optimismus a tím pádem i reakce na sklenici do poloviny naplněnou i reakce na další věci, nemůžeme svalovat na temperament. Záleží na rozhodnutí. Mohl-li se bývalý vzdělaný farizeus a horlivý pronásledovatel církve naučit pro Krista trpět hlad, nouzi, nedostatek, pak je zřejmé, že pro Krista jde úplně všechno. Je nádherné, že se však nenaučil jen trpět nouzi, ale také vychutnat si Ježíšovu přízeň, uměl být spokojen nejen s hladem, ale i s dobrým jídlem, když bylo. Uměl žít v každé situaci a to proto, že neustále přebýval s Kristem.

                Mateřství, počínaje těhoten-stvím, přes porod, šestinedělí  a vlastně až do konce života, může být hodně náročné. Ale záleží na nás, jak své  mateřství přijmeme  a prožijeme, zda ve vděčnosti či v naříkání. Vzpomínám si, jak jsem si jednou stěžovala dětské lékařce, že se dcera velmi často v noci budí. Odpověděla mi: „ Vychutnejte si to.  Za pár let už na to budete jen vzpomínat.“ Tak jsem vychutnávala. A teď vychutnávám podruhé. A víte, že se s tímto vědomím v noci vstává opravdu lépe?

                Bůh je tak dobrý. Učme se objevovat důkazy jeho milosti v našich životech, v životech našich manželů, dětí, všude kolem nás.

„Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,

hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení,

a po cestě věčnosti mě veď!“

Žalm 139,23-24.

Použité materiály:

Frantíková, Jana: Křesťanská matka (přednáška).

 TWR, Frydrychová, Marie: Zadáno pro dámy.

(jok)

STAROSTI A NEMOCI

"Hodně malých dětí je nemocných a mladé maminky jsou z toho vystrašené," napsala Jolana Kaletová, když mě prosila o radu pro Maminu, co se starostmi v nemoci. Opravdu je kolem nás mnoho nemocných a trpících, včetně dětí a neznepokojuje to jen mladé matky. Mělo by nás to znepokojovat všechny.

Během mého života nikdy nebylo v této zemi tolik dobrého jídla a tak pohodlný život (přes všechnu nezaměstnanost), jako je tomu v posledních letech. Ale zdá se, že zdraví a pohodlný život nejdou dohromady. Čím jsme pohodlnější, tím jsme nemocnější. Pohodlnost se může projevovat různým způsobem a já se zaměřím na několik věcí, ale nemusíte to brát osobně, pokud se vás to netýká.  

1. Hygiena - Někdo vnesl mezi mladé matky falešnou informaci, že kojené děti nemohou onemocnět. Takže s kojenci a batolaty chodí úplně všude, chřipka nechřipka. Je pravda, že skrze mateřské mléko dítě dostává i určité protilátky, ale ani mateřské mléko není zázračný nápoj, který by nás opravňoval nedodržovat hygienická a karanténní opatření. Kojenecká úmrtnost u nás neustoupila na základě kojení, ale na základě dodržování hygieny a karantén. Konečně šestitisíciletá historie židovského národa mluví také o tom, jakou sílu má hygienické opatření a karanténa. Kojily všechny národy, ale jen židovský národ měl Zákon obsahující i hygienická a karanténní opatření pro všechen lid. Hygiena a karanténa je Boží ustanovení, ne socialistický přežitek.

2. Domácí léčba - Ještě víc žasnu nad tím, jak děti i při poměrně těžkých zánětlivých chorobách pobíhají po bytě a pokud horečkou samy nepadnou, nikdo je nedonutí, aby ležely v posteli. Na jednu stranu užívají drastická antibiotika a na druhou stranu je rodiče nechávají dovádět, jako by byly zdravé. A tak jeden malý nemocný infikuje celý byt, kašle a kýchá na jídlo ostatních, olizuje kdeco. Někdy se podobně chovají i nemocní dospělí, a ti zase nakazí děti. Představte si, že za nás existovalo pravidlo, že dítě má mít klid na lůžku ještě tři dny po úplném odeznění teploty. Tím nabralo po nemoci sílu a napadené orgány (průdušky, plíce, mandle atd.) měly čas se dohojit.

Pokud jsou děti plné rýmy a kašlou nebo dokonce berou nějaké léky, neměli bychom je vodit mezi zdravé děti, a to ani na návštěvy ani do sboru. Proč mají mé děti nakazit cizí děti? Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ty jim. Po nemoci dopřejte dětem delší rekonvalescenční dobu s postupným  zvykáním na čerstvý vzduch a na další děti. Obzvlášť jsou-li děti nemocné často. Když se brzy po nemoci dítě s kamarády zdivočí, lítá a křičí, snadno znovu začne kašlat a problémy horních cest dýchacích se opakují nebo oslabený organismus podlehne jiné chorobě.

3. Do školek se vracejí děti nedoléčené. Chápu, že zaměstnané matky spěchají do práce, ale naprosto nechápu, proč do těchto věčně zamořených kolektivů posílají děti ženy z domácnosti. Stále více se utvrzuji v názoru, že děti v mladším předškolním věku do velkých kolektivů nepatří. Pro vás je to pohodlné, ale já jsem ještě neviděla dítě, kterému by to svědčilo. Obzvlášť v zimním období.

4. Dalším problémem může být ložní prádlo. V minulosti bývalo ložní prádlo především bílé, muselo se vyvářet a žehlit na vysokou teplotu, dalo to velkou práci, ale právě tohle zajištovalo zničení všech bacilů. Dnes se používá ložní prádlo barevné, dětské povlečení přímo barvami hýří. Nepere se tak často, nedá se vyprat na vysokou teplotu a většinou se nežehlí. Přičteme-li k tomu, že se dnes díky pamperskám děti v noci dlouho počurávají a celou noc leží v nasáklých plenách, nevím, nevím, jestli se bacily v některých dětských postelích nepěstují ve velkém.

5. Také ubývá přirozeného pohybu na čerstvém vzduchu. Čím je rodina lépe situovaná, tím méně se hýbe. Děti tráví čas převážně zavřené v místnostech a když se někam přemísťují, zase jedou dopravním prostředkem. Denní pohyb na čerstvém vzduchu je pro malé děti důležitější než všechny zájmové kroužky. Vím, že jsem vás, milé maminky, moc nepotěšila, ale mateřství je práce, nikoliv dovolená.

Po slově napomenutí však musí přijít povzbuzení. Významný brněnský pediatr MUDr. Teyschl říkával mladým maminkám, nešťastným z dětských nemocí: „Tak rostou děti". Dítě musí získat určité obranné látky, a proto některé nemoci přicházet budou. Dokonce i Písmo říká, že je dobré muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí (Pl 3, 27). To znamená, že i nemoci mohou posloužit k budování charakteru dítěte a budování zodpovědnosti rodičů. Když tedy přijde nemoc, nemáme se propadat do strachu, ale naopak se smíme o to víc přimknout k Bohu. Bože zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď zda nejdu cestou trýzně, po cestě věčnosti mě veď. (Ž 139, 23-24) Přesně tento stav má nemoc vyvolat. Bůh nechce falešnou bezstarostnost, ale také na nás nesesílá deprese. Nemoc je produkt zcela opačný Božímu charakteru. Je to důsledek lidského pádu. Náš Bůh není nemocný, On je naopak stoprocentně mocný. Pokud tedy dovolí, aby jeho lid byl bezmocný-nemocný, pak to dovoluje jen proto, abychom se utíkali do jeho moci, do jeho ochrany. Někdy se mi zdá, že člověk třetího tisíciletí je tak pyšný a do sebe zahleděný, že nemoc je jedním z mála důvodů, kdy je ochoten nebo dokonce přinucen se zastavit.

Nejlepším způsobem zastavení se je poděkovat za tuto situaci a postupovat podle biblických návodů. Jestliže jsme často nemocní, máme se pokořit a poprosit své starší v církvi, aby se za nás a naše děti modlili, mazali je olejem a pomohli nám vyznat se z hříchů. Jakubova epištola tohle říká jasně. Pokud se za nás starší modlí a nemoci se přesto opakují, pak se skutečně máme kořit před Bohem a zeptat se, jestli neděláme něco špatně. Když nenaučím děti, aby si před jídlem umývaly ruce, když je nenaučím kašlat do kapesníku, když sama nerespektuji nařízení lékaře, dokonce ho před dětmi zesměšním, pak mi ani modlitba starších nepomůže.

Ale jestli mě naopak mé svědomí neobviňuje, jestli vím, že dělám, co je v mých možnostech, jestli jsem před Bohem pokorná, potom i při nemocech smím být v jeho náruči, smím mu předkládat své prosby a smím z Něho, z Ježíše Krista, který vzal na sebe všechny nemoci na kříž, čerpat sílu i víru v uzdravení svých dětí. Je mnoho biblických míst, které mluví o důvěře v nemoci. Kniha Job, Izaiáš 53. kapitola, Žalm 91., všechna evangelia, 2. kapitola 1.Petrovy, atd. Máte-li tísně a strachy z nemocí, dovolte Duchu svatému, aby vás oslovil určitým konkrétním biblickým místem, které se hodí na vaši situaci. Tuhle Boží odpověď si pak opakujte, naučte se ji nazpaměť, čtěte ji dětem a žijte s ní. Boží slovo má moc nás ochránit ode všech strachů.

Ano, mateřství opravdu není dovolená. Procházíte-li životním obdobím, kdy jste se stala ošetřovatelkou svých dětí (byť neplacenou), pak tento úkol přijměte a naplňte ho s Ježíšovou pomocí ze všech svých sil. Možná potřebujete mladou, zdravou pomocnici. Poproste ve sboru nějakou sestru, která ještě děti nemá, aby vám pomohla. Pro ni to bude dobrá škola, pro děti změna a pro vás povzbuzení. Ale nebojte se, až děti vyrostou, už tolik nemocné nebudou. Vydržte!          Marie Frydrychová

TĚHOTENSKÉ POVÍDÁNÍ

               V encyklopedii se píše, že těhotenství, latinsky graviditas, je stav, kdy se v mateřském těle z oplodněného vajíčka vyvíjí nový jedinec. Oplodněné vajíčko se uhnízdí v děloze, kde se z něho vyvíjí zárodek, později plod. Organismus ženy reaguje na těhotenství jako celek. 

Jako první na zemi otěhotněla Eva. Od té doby jiný způsob, jak  přijít na svět neexistuje. I přes nespočítatelné množství těhotenství, která už proběhla, je každé úplně jiné, neopakovatelné a když si výše uvedenou definici pomyslíme, musíme uznat, že těhotenství a jeho výsledek - živé dítě, není nic jiného než zázrak. Tolik stará, tolikrát opakovaná, tolik normální situace a přesto, když kterákoli žena otěhotní, nikdy už její život není stejný.  Změní se toho hodně a někdy docela radikálně. 

Ideální je situace, kdy se miminko přihlásí plánovaně a všichni se těší.  Nebo se může ohlásit i neplánovaně a všichni se těší. Těžkosti nastávají, když se záporných předpon ve slovech popisujících těhotenství nasbírá víc. Neplánované, nečekané, nechtěné… Žena takto těhotná se dostává do problémů osobních, psychických i společenských. Je zvláštní, že psychické problémy takovéto ženy mohou být velmi podobné, i když jakoby na ruby obrácené i v situaci, kdy děťátko nepřichází. Žijeme v tak absurdní době, že žena může být ponížená nejen neplodností, ale, podle jakýchsi lidských měřítek, i velkou plodností.

Apoštol Pavel vyznává: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal. 2,20).  Věříme tomu, že si nás Ježíš zamiloval? A věříme tomu, že jako Král králů by i v našem životě chtěl hrát první housle? Potřebujeme se naučit ve všech situacích přicházet k Ježíši a žít z víry, protože bez živé víry nemá křesťanství žádné opodstatnění. Dokud jsme silní  sami v sobě, Boha nepotřebujeme. Bůh Otec však ve své nekonečné lásce a moudrosti dovoluje situace, kdy s Ním musíme začít mluvit naprosto poctivě. Dozvědět se, že čekám dítě, které jsem neplánovala nebo naopak přijímat fakt, že dítě nepřichází, je jedna z nejtěžších okolností života. Těžší už bývá jen rozloučení se s někým, koho milujeme. Přijetí toho, co nechceme a rozloučení se s tím, co chceme, mají stejnou váhu. Když připustíme, že se v našem srdci hromadí hořkost či cokoli jiného a vylijeme to všechno před Bohem, přijde Jeho řešení. A s Jobem pak budeme moci vyznat:  „Až dosud jsem o Tobě jen slýchal, ale teď Tě znám.“

                Podívejme se na problematiku nečekaného těhotenství ještě z jiného pohledu. Psychologové rozlišují rodičovství biologické a psychologické. Věda překonala staré představy o tom, že biologické rodičovství je něco jedinečného, nenahraditelného. Náš přední dětský psycholog Zdeněk Matějček říká, že o osudu dítěte nerozhoduje fakt těhotenství a porodu, ale fakt „přijetí“. Žádné biologické dějství samo o sobě nemůže zaručit, že dítě bude „přijato“. Avšak toto „přijetí“ dítěte je nutnou podmínkou pro další pozitivní soužití. A před více než dvaceti stoletími řekl Ježíš: „Kdo se pokoří,  bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“ Mt. 18,4-5. Pro mnohou  ženu znamená přijetí dítěte skutečný krok pokory a víry. Marie Frydrychová pokládá v jednom ze svých pořadů na toto téma otázky, zda opravdu přijímáme skrze nového, bezbranného človíčka samotného Ježíše? Je skutečně narození dítěte tak obrovský zázrak? Je to setkání s Bohem v té nejhmatatelnější fyzické rovině?

Dále pokračuje nádherným povzbuzením pro všechny maminky v této situaci: Zdá se, že jestli chce Bůh, aby i v naší zemi vyrostla generace jeho vyvolených, nemůže spoléhat jen na to, až my se pro dítě svobodně rozhodneme. Některé z nás by se po nejrůznějších těžkých zkušenostech pro další dítě už nikdy nerozhodly, přesto jsou však zřejmě v Božím plánu určeny zcela konkrétní děti, budoucí dospělí lidé, které tu Pán chce mít, bez ohledu na to, jestli je chceme my. V Izajáši 44,2-4 se píše: „Toto praví Hospodin, který tě učinil, který tě vytvořil v životě matky a pomáhá ti: Neboj se, Jákobe, můj služebníku, Ješurúne, jehož jsem vyvolil. Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou. Porostou jak mezi trávou, budou jako topoly při tekoucích vodách.“

Možná právě vás Bůh pro tuto situaci vyvolil, zformoval v životě matky a po všechny roky vám pomáhá, protože si vás vybral. Bůh určil, že v době, kdy to už nikdo nebude očekávat ani chtít, povolá ze svého rozhodnutí svůj lid, který poroste jako vrby u vody, který se rozhodne pro absolutní následování Boha, a který se vydá  Bohu Izraelovu tak, jak to nikdo z nás doposud neuměl. Bůh potřebuje, aby maminka budoucí silné generace nespoléhala na sebe, ale od početí dítěte spoléhala jen na jeho Dárce. To dítě je malý, udatný Rek Hospodinův. A ten, který ho do života povolává, ho také neopustí a neopustí samozřejmě ani jeho otce a matku.

„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky.“ Př.3, 5-6.

Použité materiály:

Malá československá encyklopedie

Matějček, Zdeněk: Rodičovství biologické a psychologické.Přednáška.

TWR, Frydrychová, Marie: Zadáno pro dámy. (JOK)