V Bibli čteme často o putování. Abraham cestoval z Uru do Kenaanu, Jákob utekl před Ezauem ke svému strýci Lábanovi a pak se vrací zpět, ale ještě několikrát změnil své obydlí, než se usadil v zemi kenaanské. Snad největší putování prožil izraelský lid při svém odchodu z Egypta. V novém zákoně známe např. misijní cesty apoštola Pavla, ale největším poutníkem a člověkem stále na cestách byl Pán Ježíš. Většina lidí v biblických dobách se obvykle přepravovala pěšky. Cesty byly často nerovné a kamenité. Například vzdálenost mezi Jeruzalémem a Galileou byla okolo sto deseti kilometrů a pěšímu poutníkovi zabrala nejméně tři dny cesty. K přepravě nákladů se užívalo oslů nebo mul. Chov osla vyšel totiž levněji než koně a osel mohl unést rovněž těžší náklad. K delším tratím přes poušť se osvědčil jako nejlepší dopravní prostředek velbloud. Na těchto dlouhých cestách lidé neputovali sami, ale tvořili karavany, aby se lépe ubránili před lupiči. Zámožní lidé vlastnili koně, které zapřahali do různých povozů. Ve městech se bohatí lidé přepravovali v nosítkách, při tom byly využity silné paže otroků. Cestování po moři bylo v biblických dobách dosti nebezpečné. Středozemní moře bylo bezpečné překonat pouze v létě. Izraelci neměli mnoho zkušeností s mořeplavectvím. Jediným králem, který zbudoval flotilu, byl Šalomoun. V novozákonní době vlastnili spíš rybářské loďky, které využívali občas i k přepravě. Přestože kdysi neměli motorová vozidla, jako máme my, neodradilo je to k překonání velké vzdálenosti třeba i pěšky. To přispělo k zdravějšímu způsobu života. (hup)
Žádné komentáře:
Okomentovat