Oznámení

Milé maminky, blíží se konec roku
a i u nás v redakci začal čas hodnocení,
co se v daném roce povedlo, co by
se naopak mohlo změnit. Chceme Vám
touto cestou velmi poděkovat za Vaši
přízeň a povzbuzení, za Vaše svědectví,
perličky, fotky, rozhovory… Především
však chceme vzdát chválu našemu
Bohu za Maminu jako takovou. Protože
náš Bůh byl tím hlavním šéfredaktorem.
Jemu patří největší dík za vykonanou
práci. Kéž pro Vás byla jednotlivá čísla
Maminy povzbuzením a inspirací na cestě
víry.
Protože držíte v ruce poslední výtisk
v tomto roce, chceme Vás informovat
o několika změnách v redakci a další vizi
pro příští rok. Věříme, že i nadále budete
s námi Maminu utvářet a těšíme se na
Vaše svědectví a další inspirující články.
Chceme moc poděkovat Joli Kaletové
za její službu v redakci. Děkujeme Bohu
za její přínos a těšíme se, že s námi bude
dále externě spolupracovat.
Do našeho redakčního týmu pak přibyla
další maminka – Hanka Martýnková.
Můžete se těšit na novou Přílohu pro
děti, kterou si vzala mimo jiné za svou.
Co se týče samotné Maminy, bude nadále
vycházet čtyřikrát ročně. Tisk i distribuce
bude nadále financován z dobrovolných
darů. Letos činily náklady na
výtisk za rok 100Kč (tj. 25Kč za číslo bez
poštovného). Věříme, že se cena výrazně
nezmění, ale pokud by došlo k navýšení
nákladů z důvodu zdražování, budeme
Vás v jarním čísle informovat.
Vzhledem k našim finančním možnostem
dochází ale k jedné podstatné
změně. Jsme nuceny změnit způsob
platby. Peněžní dary proto zasílejte
složenkou, převodem na účet u ČSOB
č. 182183265/0300 (i hromadně) nebo
předejte svým distributorkám nejpozději
do 15.2.2011. V jiném případě budeme
nuceny snížit náklad bulletinu Maminy.Děkujeme Vám za pochopení.
V příštích číslech se chceme věnovat
vlivu otce na život dětí, co pro rodinu
znamená nepřítomný otec atd. Také
chceme pozměnit fotorubriku Tátové
v akci na Dědečkové a babičky v akci.
Těšíme se, že nás podpoříte svědectvími,
perličkami nebo fotkami.
Děkujeme za vaši přízeň. Prosíme,
modlete se za moudrost při tvorbě dalších
čísel Maminy.
„Kéž vám sám Pán pokoje vždy a ve všem
daruje pokoj. Pán s vámi všemi.“ 2. Tesalonickým
3:16
Za redakci PE

Napůl prázdná nebo napůl plná?

                Nejspíš to znáte, ale schválně si tento test udělejte znovu. Představte si sklenici do poloviny naplněnou nějakou tekutou pochutinou. Postavíte ji před pesimistu a ten se zamračí: „Ach jo, ta sklenice je už napůl prázdná.“ Postavíte ji před optimistu, kterýžto se rozzáří: „Super, sklenice je ještě napůl plná!“ Postavíte ji před sebe. Jaká bude vaše reakce?

                Je všeobecně známo, že světem vládne nespokojenost a nevděk. A to ne někde daleko, ale všude kolem nás. Lidé jsou schopni  remcat, nadávat a kritizovat všechno možné a taky to dělají. Stěžují si v dopravních prostředcích, v obchodě, u lékaře, na ulici, na návštěvě… Přestože se k tomu my osobně nepřidáme, nemůže nás to nepoznamenat. Někdy stačí kapka a už se topíme. Vždyť to máme tak těžké! Neustálý koloběh péče o domácnost, děti, manžel, nedostatek času, peněz, spánku, možná zdraví, pocity méněcennosti, neschopnosti, nedocenění, nepříjemný pocit z pohledu do zrcadla a každá z nás by určitě byla schopna tento seznam nespokojeností doplnit. Jedním z typických projevů obzvláště citlivé ženské duše je nespokojenost s tím, co se odehrává právě nyní a stálé vyhlížení k něčemu, co mají ti druzí, touha po tom, co zrovna nemám. Možná to taky znáte, říkáte si: spokojená budu, až získám to či ono, až děti povyrostou, až o dovolené, až lépe uslyším Boží hlas… Člověk jakoby pořád na něco čekal, že až jednou bude mít úplně všechno, pak bude moct být Bohu vděčný.

                Jelikož je nespokojenost a nevděčnost tak rozšířená, může se nám zdát normální. Ale nejenže není normální, je dokonce nebezpečná. V Římanům 1,21 se píše: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.“

                Maminka, nejen v domácnosti se vším, co to obnáší, je náročné povolání. A jsem-li k sobě upřímná, musí mi být jasné, že sama to nezvládnu. Potřebuji Boha. Všechny potřebujeme být čím jak nejblíže Bohu a to nejen k tomu, abychom v úloze matky obstály „celkem dobře“. Být v Boží blízkosti znamená žít z Boží síly, slyšet Boží hlas, rozumět Božím plánům se mnou, neustále Ho poznávat. Dobře vím, že to potřebuji, toužím po tom, ale jak toho dosáhnout? Jednou z cest je žít vděčností.

                Pán Bůh nám dává spoustu dobrých věcí. Je užitečné si to občas uvědomit, protože naprostou většinu považujeme za  normální. Tak například dnes ráno jsem se probudila, mám co jíst, kde bydlet, nemusím prožívat hrůzy války, mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, mám krásné děti, mám pět smyslů, kterými mohu poznávat a obdivovat Boží stvoření v přírodě a vlastně všude kolem mě, mám Bibli a můžu se těšit z toho, co pro mě Bůh udělal a dělá. Všichni toho máme tolik, že nemusíme na nic čekat, ale klidně si můžeme dovolit být Bohu vděčné už teď. V Koloským 3,15 to máme dokonce dáno příkazem: „A buďte vděčni.“ A v Koloským 2,7 se zase píše: „Znovu a znovu vzdávejte díky.“ Vděčnost a spokojenost je ochrana pro život křesťana. Nespokojenost totiž často vede k hříchu a toho nás chce náš milující otec ušetřit.

                Děkováním také můžeme Boha více poznávat. Když člověk ví, co mu Bůh všechno dal, najednou mu víc rozumí, je blíž Boží tváři a zjišťuje, že okolo něho se můžou dít všelijaké věci, že nemusí mít vždy jídlo, peníze, zdraví, plno přátel… ale Bůh je pevný bod, který se vždy postará, aby se daná situace vyřešila podle jeho moudré, milostivé,, svrchované, všemocné vůle. Jenže tohle nezjistíme, pokud budeme po Bohu pořád jen něco chtít a ani neřekneme děkuji. Měly bychom se  naučit jít cestou vděčnosti, protože ona nás přiblíží před Boží trůn.

                V listu Filipským 4,11-13 apoštol Pavel píše: „…naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ Jestliže Pavel říká, že se tuto spokojenost naučil, je zřejmé, že to nebyl jeho přirozený povahový rys. Také pesimismus a optimismus a tím pádem i reakce na sklenici do poloviny naplněnou i reakce na další věci, nemůžeme svalovat na temperament. Záleží na rozhodnutí. Mohl-li se bývalý vzdělaný farizeus a horlivý pronásledovatel církve naučit pro Krista trpět hlad, nouzi, nedostatek, pak je zřejmé, že pro Krista jde úplně všechno. Je nádherné, že se však nenaučil jen trpět nouzi, ale také vychutnat si Ježíšovu přízeň, uměl být spokojen nejen s hladem, ale i s dobrým jídlem, když bylo. Uměl žít v každé situaci a to proto, že neustále přebýval s Kristem.

                Mateřství, počínaje těhoten-stvím, přes porod, šestinedělí  a vlastně až do konce života, může být hodně náročné. Ale záleží na nás, jak své  mateřství přijmeme  a prožijeme, zda ve vděčnosti či v naříkání. Vzpomínám si, jak jsem si jednou stěžovala dětské lékařce, že se dcera velmi často v noci budí. Odpověděla mi: „ Vychutnejte si to.  Za pár let už na to budete jen vzpomínat.“ Tak jsem vychutnávala. A teď vychutnávám podruhé. A víte, že se s tímto vědomím v noci vstává opravdu lépe?

                Bůh je tak dobrý. Učme se objevovat důkazy jeho milosti v našich životech, v životech našich manželů, dětí, všude kolem nás.

„Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,

hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení,

a po cestě věčnosti mě veď!“

Žalm 139,23-24.

Použité materiály:

Frantíková, Jana: Křesťanská matka (přednáška).

 TWR, Frydrychová, Marie: Zadáno pro dámy.

(jok)

BIBLICKÉ DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY

V Bibli čteme často o putování. Abraham cestoval z Uru do Kenaanu, Jákob utekl před Ezauem ke svému strýci Lábanovi a pak se vrací zpět, ale ještě několikrát změnil své obydlí, než se usadil v zemi kenaanské. Snad největší putování prožil izraelský lid při svém odchodu z Egypta. V novém zákoně známe např. misijní cesty apoštola Pavla, ale největším poutníkem a člověkem stále na cestách byl Pán Ježíš. Většina lidí v biblických dobách se obvykle přepravovala pěšky. Cesty byly často nerovné a kamenité. Například vzdálenost mezi Jeruzalémem a Galileou byla okolo sto deseti kilometrů a pěšímu poutníkovi zabrala nejméně tři dny cesty. K přepravě nákladů se užívalo oslů nebo mul. Chov osla vyšel totiž levněji než koně a osel mohl unést rovněž těžší náklad. K delším tratím přes poušť se osvědčil jako nejlepší dopravní prostředek velbloud. Na těchto dlouhých cestách lidé neputovali sami, ale tvořili karavany, aby se lépe ubránili před lupiči. Zámožní lidé vlastnili koně, které zapřahali do různých povozů. Ve městech se bohatí lidé přepravovali v nosítkách, při tom byly využity silné paže otroků. Cestování po moři bylo v biblických dobách dosti nebezpečné. Středozemní moře bylo bezpečné překonat pouze v létě. Izraelci neměli mnoho zkušeností s mořeplavectvím. Jediným králem, který zbudoval flotilu, byl Šalomoun. V novozákonní době vlastnili spíš rybářské loďky, které využívali občas i k přepravě. Přestože kdysi neměli motorová vozidla, jako máme my, neodradilo je to k překonání velké vzdálenosti třeba i pěšky. To přispělo k zdravějšímu způsobu života.                          (hup)

STAROSTI A NEMOCI

"Hodně malých dětí je nemocných a mladé maminky jsou z toho vystrašené," napsala Jolana Kaletová, když mě prosila o radu pro Maminu, co se starostmi v nemoci. Opravdu je kolem nás mnoho nemocných a trpících, včetně dětí a neznepokojuje to jen mladé matky. Mělo by nás to znepokojovat všechny.

Během mého života nikdy nebylo v této zemi tolik dobrého jídla a tak pohodlný život (přes všechnu nezaměstnanost), jako je tomu v posledních letech. Ale zdá se, že zdraví a pohodlný život nejdou dohromady. Čím jsme pohodlnější, tím jsme nemocnější. Pohodlnost se může projevovat různým způsobem a já se zaměřím na několik věcí, ale nemusíte to brát osobně, pokud se vás to netýká.  

1. Hygiena - Někdo vnesl mezi mladé matky falešnou informaci, že kojené děti nemohou onemocnět. Takže s kojenci a batolaty chodí úplně všude, chřipka nechřipka. Je pravda, že skrze mateřské mléko dítě dostává i určité protilátky, ale ani mateřské mléko není zázračný nápoj, který by nás opravňoval nedodržovat hygienická a karanténní opatření. Kojenecká úmrtnost u nás neustoupila na základě kojení, ale na základě dodržování hygieny a karantén. Konečně šestitisíciletá historie židovského národa mluví také o tom, jakou sílu má hygienické opatření a karanténa. Kojily všechny národy, ale jen židovský národ měl Zákon obsahující i hygienická a karanténní opatření pro všechen lid. Hygiena a karanténa je Boží ustanovení, ne socialistický přežitek.

2. Domácí léčba - Ještě víc žasnu nad tím, jak děti i při poměrně těžkých zánětlivých chorobách pobíhají po bytě a pokud horečkou samy nepadnou, nikdo je nedonutí, aby ležely v posteli. Na jednu stranu užívají drastická antibiotika a na druhou stranu je rodiče nechávají dovádět, jako by byly zdravé. A tak jeden malý nemocný infikuje celý byt, kašle a kýchá na jídlo ostatních, olizuje kdeco. Někdy se podobně chovají i nemocní dospělí, a ti zase nakazí děti. Představte si, že za nás existovalo pravidlo, že dítě má mít klid na lůžku ještě tři dny po úplném odeznění teploty. Tím nabralo po nemoci sílu a napadené orgány (průdušky, plíce, mandle atd.) měly čas se dohojit.

Pokud jsou děti plné rýmy a kašlou nebo dokonce berou nějaké léky, neměli bychom je vodit mezi zdravé děti, a to ani na návštěvy ani do sboru. Proč mají mé děti nakazit cizí děti? Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ty jim. Po nemoci dopřejte dětem delší rekonvalescenční dobu s postupným  zvykáním na čerstvý vzduch a na další děti. Obzvlášť jsou-li děti nemocné často. Když se brzy po nemoci dítě s kamarády zdivočí, lítá a křičí, snadno znovu začne kašlat a problémy horních cest dýchacích se opakují nebo oslabený organismus podlehne jiné chorobě.

3. Do školek se vracejí děti nedoléčené. Chápu, že zaměstnané matky spěchají do práce, ale naprosto nechápu, proč do těchto věčně zamořených kolektivů posílají děti ženy z domácnosti. Stále více se utvrzuji v názoru, že děti v mladším předškolním věku do velkých kolektivů nepatří. Pro vás je to pohodlné, ale já jsem ještě neviděla dítě, kterému by to svědčilo. Obzvlášť v zimním období.

4. Dalším problémem může být ložní prádlo. V minulosti bývalo ložní prádlo především bílé, muselo se vyvářet a žehlit na vysokou teplotu, dalo to velkou práci, ale právě tohle zajištovalo zničení všech bacilů. Dnes se používá ložní prádlo barevné, dětské povlečení přímo barvami hýří. Nepere se tak často, nedá se vyprat na vysokou teplotu a většinou se nežehlí. Přičteme-li k tomu, že se dnes díky pamperskám děti v noci dlouho počurávají a celou noc leží v nasáklých plenách, nevím, nevím, jestli se bacily v některých dětských postelích nepěstují ve velkém.

5. Také ubývá přirozeného pohybu na čerstvém vzduchu. Čím je rodina lépe situovaná, tím méně se hýbe. Děti tráví čas převážně zavřené v místnostech a když se někam přemísťují, zase jedou dopravním prostředkem. Denní pohyb na čerstvém vzduchu je pro malé děti důležitější než všechny zájmové kroužky. Vím, že jsem vás, milé maminky, moc nepotěšila, ale mateřství je práce, nikoliv dovolená.

Po slově napomenutí však musí přijít povzbuzení. Významný brněnský pediatr MUDr. Teyschl říkával mladým maminkám, nešťastným z dětských nemocí: „Tak rostou děti". Dítě musí získat určité obranné látky, a proto některé nemoci přicházet budou. Dokonce i Písmo říká, že je dobré muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí (Pl 3, 27). To znamená, že i nemoci mohou posloužit k budování charakteru dítěte a budování zodpovědnosti rodičů. Když tedy přijde nemoc, nemáme se propadat do strachu, ale naopak se smíme o to víc přimknout k Bohu. Bože zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď zda nejdu cestou trýzně, po cestě věčnosti mě veď. (Ž 139, 23-24) Přesně tento stav má nemoc vyvolat. Bůh nechce falešnou bezstarostnost, ale také na nás nesesílá deprese. Nemoc je produkt zcela opačný Božímu charakteru. Je to důsledek lidského pádu. Náš Bůh není nemocný, On je naopak stoprocentně mocný. Pokud tedy dovolí, aby jeho lid byl bezmocný-nemocný, pak to dovoluje jen proto, abychom se utíkali do jeho moci, do jeho ochrany. Někdy se mi zdá, že člověk třetího tisíciletí je tak pyšný a do sebe zahleděný, že nemoc je jedním z mála důvodů, kdy je ochoten nebo dokonce přinucen se zastavit.

Nejlepším způsobem zastavení se je poděkovat za tuto situaci a postupovat podle biblických návodů. Jestliže jsme často nemocní, máme se pokořit a poprosit své starší v církvi, aby se za nás a naše děti modlili, mazali je olejem a pomohli nám vyznat se z hříchů. Jakubova epištola tohle říká jasně. Pokud se za nás starší modlí a nemoci se přesto opakují, pak se skutečně máme kořit před Bohem a zeptat se, jestli neděláme něco špatně. Když nenaučím děti, aby si před jídlem umývaly ruce, když je nenaučím kašlat do kapesníku, když sama nerespektuji nařízení lékaře, dokonce ho před dětmi zesměšním, pak mi ani modlitba starších nepomůže.

Ale jestli mě naopak mé svědomí neobviňuje, jestli vím, že dělám, co je v mých možnostech, jestli jsem před Bohem pokorná, potom i při nemocech smím být v jeho náruči, smím mu předkládat své prosby a smím z Něho, z Ježíše Krista, který vzal na sebe všechny nemoci na kříž, čerpat sílu i víru v uzdravení svých dětí. Je mnoho biblických míst, které mluví o důvěře v nemoci. Kniha Job, Izaiáš 53. kapitola, Žalm 91., všechna evangelia, 2. kapitola 1.Petrovy, atd. Máte-li tísně a strachy z nemocí, dovolte Duchu svatému, aby vás oslovil určitým konkrétním biblickým místem, které se hodí na vaši situaci. Tuhle Boží odpověď si pak opakujte, naučte se ji nazpaměť, čtěte ji dětem a žijte s ní. Boží slovo má moc nás ochránit ode všech strachů.

Ano, mateřství opravdu není dovolená. Procházíte-li životním obdobím, kdy jste se stala ošetřovatelkou svých dětí (byť neplacenou), pak tento úkol přijměte a naplňte ho s Ježíšovou pomocí ze všech svých sil. Možná potřebujete mladou, zdravou pomocnici. Poproste ve sboru nějakou sestru, která ještě děti nemá, aby vám pomohla. Pro ni to bude dobrá škola, pro děti změna a pro vás povzbuzení. Ale nebojte se, až děti vyrostou, už tolik nemocné nebudou. Vydržte!          Marie Frydrychová

Chodil Samson v teniskách ?

Lidé většinou chodili bosi, hlavně ti chudí. Pro teplé klimatické podmínky byly nejčastější obuví sandály. Obouvali si je především tehdy, když chtěli svá chodidla ochránit před rozpáleným pískem či drsným povrchem cest.

Boty byly pro pravou a levou nohu odlišné a mívaly dvojitou podrážku. Na silnější podrážce z tlusté kůže byla druhá, tenčí. Podrážky se prošívaly nití, ta se namáčela do pryskyřice, aby byla odolná vůči vodě. Šilo se pomocí šídla vyrobeného z kosti, to se čas od času namočilo do tuku, pak totiž lépe prorazilo kůži. Podrážky těch nejjednodušších sandálů byly ploché, u prstů se rozšiřovaly a na konci měly otvor, jímž se protahoval řemínek uchycený uzlem. Řemínek vedl mezi palcem a druhým prstem a kolmo na něj navazoval široký pásek, jenž se protahoval štěrbinami ve spodní části podrážky, přibližně pod patou. Pásek se k řemínku připevnil uzlem, obepínal nárt.

To byl jeden ze způsobů upevnění podrážky k chodidlu, existovaly samozřejmě i složitější.

Podrážky bývaly taky ze dřeva. Výrobou obuvi se zabývali zpočátku muži, pak začaly vznikat různé řemeslné cechy.

Víte, jaký byl odedávna v Izraeli způsob stvrzování při vykupování nebo výměnném obchodu? Že ne? No, jeden člověk si vyzul střevíc a dal jej tomu druhému (Rút 4,7).   (hup)

TĚHOTENSKÉ POVÍDÁNÍ

               V encyklopedii se píše, že těhotenství, latinsky graviditas, je stav, kdy se v mateřském těle z oplodněného vajíčka vyvíjí nový jedinec. Oplodněné vajíčko se uhnízdí v děloze, kde se z něho vyvíjí zárodek, později plod. Organismus ženy reaguje na těhotenství jako celek. 

Jako první na zemi otěhotněla Eva. Od té doby jiný způsob, jak  přijít na svět neexistuje. I přes nespočítatelné množství těhotenství, která už proběhla, je každé úplně jiné, neopakovatelné a když si výše uvedenou definici pomyslíme, musíme uznat, že těhotenství a jeho výsledek - živé dítě, není nic jiného než zázrak. Tolik stará, tolikrát opakovaná, tolik normální situace a přesto, když kterákoli žena otěhotní, nikdy už její život není stejný.  Změní se toho hodně a někdy docela radikálně. 

Ideální je situace, kdy se miminko přihlásí plánovaně a všichni se těší.  Nebo se může ohlásit i neplánovaně a všichni se těší. Těžkosti nastávají, když se záporných předpon ve slovech popisujících těhotenství nasbírá víc. Neplánované, nečekané, nechtěné… Žena takto těhotná se dostává do problémů osobních, psychických i společenských. Je zvláštní, že psychické problémy takovéto ženy mohou být velmi podobné, i když jakoby na ruby obrácené i v situaci, kdy děťátko nepřichází. Žijeme v tak absurdní době, že žena může být ponížená nejen neplodností, ale, podle jakýchsi lidských měřítek, i velkou plodností.

Apoštol Pavel vyznává: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal. 2,20).  Věříme tomu, že si nás Ježíš zamiloval? A věříme tomu, že jako Král králů by i v našem životě chtěl hrát první housle? Potřebujeme se naučit ve všech situacích přicházet k Ježíši a žít z víry, protože bez živé víry nemá křesťanství žádné opodstatnění. Dokud jsme silní  sami v sobě, Boha nepotřebujeme. Bůh Otec však ve své nekonečné lásce a moudrosti dovoluje situace, kdy s Ním musíme začít mluvit naprosto poctivě. Dozvědět se, že čekám dítě, které jsem neplánovala nebo naopak přijímat fakt, že dítě nepřichází, je jedna z nejtěžších okolností života. Těžší už bývá jen rozloučení se s někým, koho milujeme. Přijetí toho, co nechceme a rozloučení se s tím, co chceme, mají stejnou váhu. Když připustíme, že se v našem srdci hromadí hořkost či cokoli jiného a vylijeme to všechno před Bohem, přijde Jeho řešení. A s Jobem pak budeme moci vyznat:  „Až dosud jsem o Tobě jen slýchal, ale teď Tě znám.“

                Podívejme se na problematiku nečekaného těhotenství ještě z jiného pohledu. Psychologové rozlišují rodičovství biologické a psychologické. Věda překonala staré představy o tom, že biologické rodičovství je něco jedinečného, nenahraditelného. Náš přední dětský psycholog Zdeněk Matějček říká, že o osudu dítěte nerozhoduje fakt těhotenství a porodu, ale fakt „přijetí“. Žádné biologické dějství samo o sobě nemůže zaručit, že dítě bude „přijato“. Avšak toto „přijetí“ dítěte je nutnou podmínkou pro další pozitivní soužití. A před více než dvaceti stoletími řekl Ježíš: „Kdo se pokoří,  bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“ Mt. 18,4-5. Pro mnohou  ženu znamená přijetí dítěte skutečný krok pokory a víry. Marie Frydrychová pokládá v jednom ze svých pořadů na toto téma otázky, zda opravdu přijímáme skrze nového, bezbranného človíčka samotného Ježíše? Je skutečně narození dítěte tak obrovský zázrak? Je to setkání s Bohem v té nejhmatatelnější fyzické rovině?

Dále pokračuje nádherným povzbuzením pro všechny maminky v této situaci: Zdá se, že jestli chce Bůh, aby i v naší zemi vyrostla generace jeho vyvolených, nemůže spoléhat jen na to, až my se pro dítě svobodně rozhodneme. Některé z nás by se po nejrůznějších těžkých zkušenostech pro další dítě už nikdy nerozhodly, přesto jsou však zřejmě v Božím plánu určeny zcela konkrétní děti, budoucí dospělí lidé, které tu Pán chce mít, bez ohledu na to, jestli je chceme my. V Izajáši 44,2-4 se píše: „Toto praví Hospodin, který tě učinil, který tě vytvořil v životě matky a pomáhá ti: Neboj se, Jákobe, můj služebníku, Ješurúne, jehož jsem vyvolil. Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou. Porostou jak mezi trávou, budou jako topoly při tekoucích vodách.“

Možná právě vás Bůh pro tuto situaci vyvolil, zformoval v životě matky a po všechny roky vám pomáhá, protože si vás vybral. Bůh určil, že v době, kdy to už nikdo nebude očekávat ani chtít, povolá ze svého rozhodnutí svůj lid, který poroste jako vrby u vody, který se rozhodne pro absolutní následování Boha, a který se vydá  Bohu Izraelovu tak, jak to nikdo z nás doposud neuměl. Bůh potřebuje, aby maminka budoucí silné generace nespoléhala na sebe, ale od početí dítěte spoléhala jen na jeho Dárce. To dítě je malý, udatný Rek Hospodinův. A ten, který ho do života povolává, ho také neopustí a neopustí samozřejmě ani jeho otce a matku.

„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky.“ Př.3, 5-6.

Použité materiály:

Malá československá encyklopedie

Matějček, Zdeněk: Rodičovství biologické a psychologické.Přednáška.

TWR, Frydrychová, Marie: Zadáno pro dámy. (JOK)

AŠANA

Narodila ses pouhých deset tisíc kilometrů jihovýchodně od České republiky, v zemi vonící hřebíčkem a skořicí, santalem a koriandrem, ale i kravskou močí, sálající z rozpálených chodníků, prachem a horkým asfaltem, tisíci ohníčky z usušených kravinců i jídlem, které na nich bublá. Na severu se až do nebe tyčí himálajské štíty, obklopující malebná údolí pokrytá rýžovými políčky, čajovými plantážemi nebo záhony šafránu. V horských pralesích nalezneme stáda divokých slonů, nosorožců, tygry, levharty a mnohé jiné. Na východě se donekonečna rozprostírá radžastánská poušť, která svou pustotou kontrastuje s pestrým koloritem místních obyvatel a jejich úžasných měst. Svatá města se stovkami chrámů denně po tisíce let přitahují milióny poutníků k modlitbám a meditacím. Ranní rituální koupele ve vodách svaté řeky Gangy jsou symbolem víry a jednoty. Ulice lemují malé obchůdky se zbožím rozličným, pouliční prodavači sedí mezi rajčaty a banány na svých čtyřkolových pultech, hospůdky zakouřené dýmem z ohnišť, s kuchyní vystavenou až do ulice, lákají dozlatova opečenými samozky, obalovanými feferonkami, v sirupu plovoucími cukrovými koulemi. Ulice žije svým každodenním rytmem, strýcové klábosí u sklenky čaje, tety nakupují do košů čerstvou zeleninu na oběd, slečny a paní se nesou davem ve svých pestrobarevných sárí, rikšové podřimují a sem tam poočku vyhlížejí potenciálního zákazníka. Vše se tu děje na ulicích. Holič pečlivě zastřihává knír dohladka vyholenému mladíkovi. Zubař rve jeden z posledních zubů zdrceného pána. Na chodníku kdosi spravuje motor a rozhodně se nenechá rušit kolemjdoucími, kteří ho téměř překračují. Děti se honí mezi ležícími krávami a krávy spokoje-ně žvý-kají svoji ranní dávku novin a banáno-vých slupek. Z nedaleké hlavní třídy sem ještě doléhá řinčení, troubení, zvonění strojo-masy motocyklů, cyklo-rikš, taxíků a cyklistů. Stačí však zajít za roh, vstoupit do chrámu, a člověk se octne ve světě pestrobarevných božstev, vůně tyčinek a klidu. Hinduismus má velmi blízko k lidem. Nabízí jim celou řadu bohů, ze kterých si mohou vybrat toho svého. Jejich podoby a příběhy jsou plné fantazie a dokonale se v nich zrcadlí celý lidský svět v tom dobrém i zlém. Stopy jejich uctívání najdeme v každém domě, ve výzdobě autobusu i na odlehlých stezkách vysoko v horách.

Tvou zemi proslavila křehká klenba Tádžmahalu, Mahátma Gándí a misie Matky Terezy.

U vás platí pravidlo, že porodit holčičku je velké neštěstí. Dívka představuje věno, které budou muset v den jejího sňatku rodiče zaplatit. Pohybuje se v částkách od několika set po tisíce rupií - a přidá se televize nebo skútr. Jak praví přísloví: "Vychovávat dívku je jako zalévat sousedovu zahradu." Hinduistická víra také říká, že duše otce, který nemá syna, se nemůže reinkarnovat a je odsouzena k věčnému bloudění. Být dívkou v této silně patriarchalní společnosti proto znamená mít menší cenu než posvátné zvíře Indů - kráva.

Tahle země je plná smutných příběhů žen a děvčátek, které jsou odsouzeny již s prvním nadechnutím. Ženy jsou zkrátka přítěží, nepotřebným břemenem, kterého je třeba zbavit se co nejdříve. Metody, jak se zbavit nechtěně narozené dívky, jsou různé. Někde tchyně nebo porodní bába udusí novorozence polštářem, jinde je krmí opiem či solí. Na jihu Indie se též praktikuje metoda - dítěti se podává mléko s hořkými bobulemi, které vyvolávají smrtelný průjem. Nebo se holčičky pokládají do vařícího mléka. Tento fenomén se nepodařilo zastavit ani ekonomickým rozvojem ani rostoucí vzdělaností. Výsledek je vidět i na statistikách: v Indii připadá na sto narozených chlapců 87 dívek. Odborníci odhadují, že v Indii schází asi padesát miliónů žen, přestože Indie v roce 1992 podepsala Mezinárodní úmluvu o právech dítěte, kde stojí, že diskriminace dětí podle pohlaví je zakázána.

Ve tvé zemi ženy staví benzinové pumpy, asfaltují silnice a muži sedí ve stínu a odpočívají. Pracovní týden je šestidenní, od 9:00 do 18:00 - 19:00 večer.

V restauraci otevírají dveře zásadně jenom mužům, jídelní lístek ženě nepatří do ruky, a když si náhodou sama vyberete jídlo, čeká se na souhlasné přikývnutí doprovodu. Na tržištích vás obchodníci oslovují pouze "pane". A opět je lépe, když se vydáte na nákupy v pánském doprovodu, budíte tím více důvěry. Může to být sluha, řidič a nebo si najmete nosiče, který komunikuje s prodavači, nehne se od vás na krok a dodává vám vážnosti. Prodavači se totiž okamžitě shání po vašem doprovodu. Pokud žádný nemáte, tak nejenže vás ošidí, ale stáváte se pro něj nezajímavou. Můžete být sebevzdělanější, sebebohatší, ale bez svolení manžela nebo mužského zástupce rodiny si nemůžete otevřít bankovní účet, nemáte právo ani požádat o cestovní pas.

U lékaře funguje princip „o mně - beze mě“. Lékař se ptá manžela či jiného mužského příbuzného, jak se žena cítí, jaké má příznaky apod. Lékař konzultuje ženin stav s manželem, nařídí mu, jak se má žena léčit a jde se domů. Ženin názor či pocit nikoho nezajímá.

Ty se jmenuješ Ašana a máš smůlu, že jsi žena a zároveň příslušnice vrstvy dalitů - nedotknutelných. Tato kombinace tě řadí na nejnižší stupínek indického sociálního žebříčku a dělá z tebe terč nejhorších surovostí.

Podle hinduistických dogmat jsou dalité považováni za „nečisté“ a ve stavovsko-kastovní hierarchii, která vznikla před 2500 lety a která odděluje „čisté“ od těch, kteří by se mohli „znečistit“. Stojí na nejnižším stupni. Společnost se v této hierarchii dělí na čtyři „varny“ (kasty) se sestupnou „čistotou“: kněží, válečníci, obchodníci a služebníci. Až pak následují dalité. Tradičně pracují v takových oblastech, jako je úklid odpadků, přeprava mrtvol, porážení dobytka či vydělávání kůží.

„Jsem dvojnásob prokletá“ říkáš o sobě. „Protože jsem žena a dalit, celý život se mnou jednali jako se zvířetem...“ Po chvilce mlčení se opravíš: „Ne, hůře než se zvířetem!“

Stejně jako sedmdesát sedm procent dalitských žen neumíš číst ani psát. Stejně jako většina z nich jsi pracovala jako zemědělská dělnice pro statkáře z vyšších kast. Stejně jako mnoho z nich jsi byla ponižována a několikrát znásilněna. Páni s vámi zacházeli jako s věcmi. Ti, kdo tě nazývali nečistou a nechtěli s tebou sdílet svou vodu a potravu, byli mezi prvními, kteří na tobě prováděli sexuální praktiky, které jsi ani nechápala. Začalo to, když ti bylo teprve dvanáct let. Vzpomínáš si, jak  ses musela ve vesnici předvádět nahá.

Před dvaceti lety jsi přijela do Dillí ze své obce v severoindickém státě Harijána, abys unikla svému osudu. Žiješ se svým bratrancem a manželem, který je také dalit, a pěti dětmi v chudinské čtvrti blízko znečištěných vod řeky Jamuny. Vašim obydlím je jedna zdravotně závadná místnost se střechou z plastové fólie. Dosud jsi nenašla pevné zaměstnání. Snažíš se uživit svou rodinu tím, že dopravuješ cihly na staveniště, kde pracuje také tvůj manžel. Tam také opět začalo fyzické zneužívání ze strany zaměstnavatelů. Není v moci tvého muže, aby tě bránil, a tak raději neříkáš nic.

Tady stále platí, že kráva má větší cenu než žena.

Zpracováno podle Internetu a knihy J. Klímy: Pět misek bez dna, Panorama, 1989

(suk)