Bylo jednou jedno skladiště křížů, do kterého přišel člověk přející si vyměnit vlastní kříž za jiný – lehčí. Odložil tedy u dveří „svůj“ kříž a počal vybírat... Jeden byl moc dlouhý, druhý pro změnu zase příliš krátký, třetí nadmíru široký... Konečně vybral jeden, který mu „seděl“! A tu s úžasem zjistil, že je to ten „jeho“ kříž, který předtím zanechal u vchodu.
Většina z nás zná tento příběh. Ale umíme se z něj poučit? Zkuste se někdy zaposlouchat v čekárně u lékaře anebo na vaší „maminkovské“ skupince. Téměř každá z nás naříká! Jednu trápí soužití s tchýní, která sladkostmi rozmazluje její děti, jiná naopak vzdychá nad tím, že nemá nikoho, kdo by jí pohlídal děti (rodiče má 100 km od domova), další by si tolik přála podruhé otěhotnět (vždyť Pepíkovi už bude sedm!) a ty pro změnu s rostoucími obavami sleduješ třítýdenní absenci menses. Možná patříš mezi ty z nás, které si už připadáme příliš „staré“ na svá hyperaktivní batolata pohybující se pouze maximální rychlostí, netušíc, že nedaleko žije mamina, pro kterou je velikou událostí, když jedno z jejích DMO postižených čtyřletých dvojčátek samo, bez cizí pomoci, popoleze padesát cm!
Apoštol Pavel vyznává: „Naučil jsem se být spokojen s tím, co mám...“ (Fil. 4,11).
Učme se společně pokoře a vděčnosti. Katka
Žádné komentáře:
Okomentovat