To byl super den! Právě jsme se vrátili - obtěžkáni spoustou dojmů a nákupních tašek - z celodenního výletu do sedmdesát kilometrů vzdálené Ostravy. Děti jsou tak utahané, že je stačí osprchovat a samy míří do postelí, dnes mi odpadlo vaření a v jednom zapadlém bazaru jsme objevili nádherný malinký žebřiňáček, který bude v létě ozdobou naší zahrádky... Zvoní telefon. Volá neznámá maminka, je nadšena „maminou“ a nabízí své svědectví a brepty svých dvou rarášků. Pak se trochu nesměle ptá, zda-li by nám „nepomohlo“ 10.000,- Kč, které by s manželem rádi věnovali na dobrou věc...
Z krásného snu mě budí ostrý pláč... Jsou čtyři ráno, včera jsem opět do půlnoci seděla nad „maminou“, šestou noc „bojujeme“ s Matouškovými prořezávajícími se stoličkami a čtvrtý týden už naši domácnost “okupují“ neštovice... “Pane Bože, jak já to zvládnu?!“ Už se mi nedostává sil čelit “se ctí“ celodennímu ukňouranému duetu “Co budeme dělat?“ (Ještě štěstí, že Mates zatím neumí mluvit!) a otrávené “Už zase?!“ jako odezva mým návrhům mě opravdu už vytáčí...
Rozespalá ohřívám v kuchyni malému čaj a tu mě „probere“ pohled do tygřích očí a na větu, která je vytištěna vespod obrázku: „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ Pomalu začíná svítat - venku i ve mně.
Z Tyry zdraví
Katka
PS: Nezdálo se mi náhodou o Tobě?
Žádné komentáře:
Okomentovat