Společná rodinná postel nezajistí, že se dítě nebude probouzet a neušetří vás v prvních týdnech nočního vstávání. Probouzení i krmení dítěte vás ale bude obtěžovat mnohem méně, když k němu nebudete muset jít. A protože je tam, kde je nejraději – přímo u vás – usne znovu mnohem rychleji. Je zjištěno, že děti, které spí ve společné posteli s rodiči, se i jako starší probouzejí mnohem méně než ostatní. Dítě, které je s vámi v posteli, se nemusí pláčem dožadovat, abyste je pochovala, protože jste blízko něho a může se jen přitulit.
Společná postel má i své nevýhody. Začnete-li spát s dítětem v jedné posteli a trvá to několik měsíců, je velmi pravděpodobné, že ho nebudete schopni přesvědčit bez dlouhého a nepříjemného boje, že vlastní postýlka nebo oddělená místnost je lepší. Batole ve vaší posteli naruší vaše soukromí a jste-li s ním ve dne v noci, může ztratit pocit identity.
Když od nejútlejšího věku trváte na tom, aby dítě spalo samo nebo v oddělené místnosti, vítáte ho do vašeho života, ale rozhodně ho vylučujete z vašeho života v noci a z vaší postele. Předpokládá to jít k němu, kdykoliv vás pláčem volá, ale nikdy ho nebrat s sebou. Může vás to odsoudit k nekonečným návštěvám u postýlky, když ho trápí zoubky nebo má špatné sny. Ještě později se může naučit za vámi chodit a vy ho budete muset vracet noc co noc do postýlky.
Zvolit si musíte sama, ale měla byste na svém rozhodnutí trvat. Když jste si zvolila oddělené spaní a po špatném týdnu začnete brát dítě k sobě do postele ve tři ráno, protože vám na ničem jiném nezáleží, je dobré svůj postoj přehodnotit. Nejhorší je pokus o kompromis, občas ho nechat spát s vámi a potom se ho snažit přimět, aby zůstalo samotné. V dítěti to vyvolá nejistotu a zmatek.
Asi do šesti měsíců usne dítě, kdy potřebuje. Nic kromě hladu, nemoci a bolesti ho neudrží vzhůru. Mezi šestým a devátým měsícem se to změní. Dítě začne být schopné zůstat vzhůru, nebo neusne vzrušením, napětím, nechce se osvobodit spánkem od světa nebo od vás. Právě v tomto období začíná být pro dítě velmi důležité, aby se naučilo usnout samo. Pokud je stále závislé na uspávání, obtíže jsou nevyhnutelné. Jestli doposud spalo ve společné posteli s vámi, zvažte, zda to nechce změnu. Krmit nemusíte již tak často, při dobré organizaci si můžete noční bdění vynahradit odpoledním spánkem.
Dítě je schopné spát bez vás, ale nechce. Nejobvyklejší rada je uložit ho, odejít a odmítnout vrátit se zpět do místnosti, ať pláče sebevíc. Rodičům se říká, že jsou-li schopni přežít dvě hodiny pláče dnes, zítra hodina, půl hodiny pozítří a potom již klid. Ale když se k němu nevrátíte, jakoby jste řekla: „Nemá smysl, abys plakalo, protože nepřijdu nikdy zpátky. Bez ohledu na to, jak je ti smutno.“ Dostává–li batole tuto zprávu, bude se sotva cítit bezpečnější, až půjde zítra spát. Jen se ještě víc utvrdí v tom, že je nebezpečné nechat vás odejít. A proto jen málo rodin zjišťuje, že to platí.
Opačný přístup je, když dítěti vyhovíte a zůstanete s ním, nebo ho vezmete z jeho pokoje. Poselství, které mu sdělujete svým chováním je: „Máš strach, když tě opustím a máš pravdu, je to trápení zůstat sám.“ Jak můžete očekávat, že bude považovat uložení do postýlky za konec dne, když si vás večer pláčem vynutí a jeho den pokračuje.
Existuje určitý kompromis. Ten nenechá dítě zoufale samotné a ani mu neumožňuje získat kousek dne navíc. Poselství, které mu sdělíte, zní: „Není třeba, abys křičelo. Nejsi opuštěné. Vždy přijdeme, jestli budeš potřebovat. Ale den skončil a je čas spát.“ Neberte dítě z postýlky ani nezůstávejte v místnosti. Neodcházejte od něho na více než pět minut. Snažte se, aby vidělo, že jste u něho, ale že v tuto dobu je s vámi hrozná nuda. Odborníci tvrdí, že je potřeba asi týden, aby měl tento způsob úspěch. Musím přiznat, že se mi tento způsob osvědčil.
Všechny děti se budí několikrát za noc, když se obracejí. Pokud je nic nezaujme nebo nevyruší, znovu usnou, aniž kdokoliv ví, že byly vzhůru. Dává-li dítě najevo každé probuzení, musíte se nad tím zamyslet. Umí usínat samo, nebo vyžaduje vaše uspávání? Není mu zima, nebojí se tmy, nemá hlad nebo žízeň, neztratilo dudlík? Může mít zlé sny a pláče, jakoby se mu něco děsivého stalo. Na všechno s trochou důvtipu najdete radu. Pravidla, která si ve své rodině vytvoříte pro uspávání, noční buzení a „společnou postel“ můžete klidně měnit, nechte se ovlivnit zkušeností. Každé dítě vyžaduje jiný přístup, jinak projevenou přísnost. Jedno se po půlhodince pláče podřídí a nijak se netrápí, druhé bude plakat a vnitřně strádat, protože dobře myšlenou výchovu k samostatnosti vnímá jako odmítání. Myslím, že nejdůležitější je láska, jakou k dítěti cítíme, a pak už nám naše mateřské srdce napoví, co je pro něj nejlepší.
Mgr. Eva Liberdová
Žádné komentáře:
Okomentovat