Milé Maminky, v minulém čísle Maminy jsme Vás informovaly o podstatné změně ve způsobu platby. Apelovaly jsme na Vás, abyste své případné finanční dary zasílaly nejpozději do 15.2.2011, abychom si i my mohly udělat finanční rozpočet na tento rok a věděly, jaký náklad bulletinu Maminy dát do tisku.
Objevily se ovšem dva problémy:
- Některé z Vás naší výzvu vyslyšely, zapomněly však uvézt do vzkazu pro příjemce své jméno a tudíž jsou nevyhledatelné.
- Některé z Vás jistě chtěly přispět, ale v době angín, chřipek apod. to prostě do daného data nestihly.
Došly jsme z těchto důvodů k tomuto závěru:
 Prodlužujeme dobu, kdy můžete své dary poslat, do konce dubna. (tj. do 30.4.2011.) Nezapomeňte prosím do vzkazu pro příjemce uvést své jméno. Po tomto datu budeme z finančních důvodů nuceny zasílat bulletin našeho sdružení pouze dárkyním, které věnovaly své dary do 30.4.2011. (Neplatí pro nové členy sdružení Jókebed, kteří se přihlásí k odběru během roku) Maminky, které již své finanční dary věnovaly a zapomněly uvést ve zprávě pro příjemce své jméno, prosím – ozvěte se naší hlavní distributorce Petře Hudziecové na mail: http://email.seznam.cz/newMessageScreen?sessionId=&to=mailto:hup%2emamina%40centrum%2ecz, abychom mohly dohledat vaši platbu.
Náklady na jeden výtisk bulletinu na celý rok činí nadále 100,-Kč. (Vychází 4x ročně). Poštovné (rovněž na celý rok) činí: 60Kč (jeden kus v obálce), 88Kč (2-7ks), 120Kč (8-15ks) nebo 196Kč (16 a více kusů).
Peněžní dary můžete nadále zasílat složenkou nebo převodem na účet u ČSOB, číslo účtu: 182183265/0300. (Nezapomeňte prosím uvést do zprávy pro příjemce své jméno.) Také můžete využít své oblastní distributorky a předat dary přímo jim.
Děkujeme za Vaše modlitby i povzbuzení. Přejeme Vám radost z našeho Boha. 
„Ať jsou veselí a radují se z tebe všichni, kteří tě hledají: ať říkají  stále:“Hospodin je velký“ ti, kdo milují tvou spásu.“ Žalm 40:17

V POSTELI SPÍME TŘI

Nedostatek spánku, přesněji přerušovaný spánek je pro mnoho lidí opravdu nejhorší část rodičovství. Nejen novorozenci, ale všechny děti se občas probouzejí a většina z nich přitom vyžaduje přítomnost dospělých a utišení. Velké množství rodičů si do tří let věku dítěte ani jednou nemohlo dopřát sedm hodin nepřetržitého spánku. Jsme unavené, nevyspalé a proto nejjednodušší řešení se zdá, spát s dítětem.

Společná rodinná postel nezajistí, že se dítě nebude probouzet a neušetří vás v prvních týdnech nočního vstávání. Probouzení i krmení dítěte vás ale bude obtěžovat mnohem méně, když k němu nebudete muset jít. A protože je tam, kde je nejraději – přímo u vás – usne znovu mnohem rychleji. Je zjištěno, že děti, které spí ve společné posteli s rodiči, se i jako starší probouzejí mnohem méně než ostatní. Dítě, které je s vámi v posteli, se nemusí pláčem dožadovat, abyste je pochovala, protože jste blízko něho a může se jen přitulit.

Společná postel má i své nevýhody. Začnete-li spát s dítětem v jedné posteli a trvá to několik měsíců, je velmi pravděpodobné, že ho nebudete schopni přesvědčit bez dlouhého a nepříjemného boje, že vlastní postýlka nebo oddělená místnost je lepší. Batole ve vaší posteli naruší vaše soukromí a jste-li s ním ve dne v noci, může ztratit pocit identity.  

Když od nejútlejšího věku trváte na tom, aby dítě spalo samo nebo v oddělené místnosti, vítáte ho do vašeho života, ale rozhodně ho vylučujete z vašeho života v noci a z vaší postele. Předpokládá to jít k němu, kdykoliv vás pláčem volá, ale nikdy ho nebrat s sebou. Může vás to odsoudit k nekonečným návštěvám u postýlky, když ho trápí zoubky nebo má špatné sny. Ještě později se může naučit za vámi chodit a vy ho budete muset vracet noc co noc do postýlky.

Zvolit si musíte sama, ale měla byste na svém rozhodnutí trvat. Když jste si zvolila oddělené spaní a po špatném týdnu začnete brát dítě k sobě do postele ve tři ráno, protože vám na ničem jiném nezáleží, je dobré svůj postoj přehodnotit. Nejhorší je pokus o kompromis, občas ho nechat spát s vámi a potom se ho snažit přimět, aby zůstalo samotné. V dítěti to vyvolá nejistotu a zmatek.

Asi do šesti měsíců usne dítě, kdy potřebuje. Nic kromě hladu, nemoci a bolesti ho neudrží vzhůru. Mezi šestým a devátým měsícem se to změní. Dítě začne být schopné zůstat vzhůru, nebo neusne vzrušením, napětím, nechce se osvobodit spánkem od světa nebo od vás. Právě v tomto období začíná být pro dítě velmi důležité, aby se naučilo usnout samo. Pokud je stále závislé na uspávání, obtíže jsou nevyhnutelné. Jestli doposud spalo ve společné posteli s vámi, zvažte, zda to nechce změnu. Krmit nemusíte již tak často, při dobré organizaci si můžete noční bdění vynahradit odpoledním spánkem.

         Dítě je schopné spát bez vás, ale nechce. Nejobvyklejší rada je uložit ho, odejít a odmítnout vrátit se zpět do místnosti, ať pláče sebevíc. Rodičům se říká, že jsou-li schopni přežít dvě hodiny pláče dnes, zítra hodina, půl hodiny pozítří a potom již klid. Ale když se k němu nevrátíte, jakoby jste řekla: „Nemá smysl, abys plakalo, protože nepřijdu nikdy zpátky. Bez ohledu na to, jak je ti smutno.“ Dostává–li batole tuto zprávu, bude se sotva cítit bezpečnější, až půjde zítra spát. Jen se ještě víc utvrdí v tom, že je nebezpečné nechat vás odejít. A proto jen málo rodin zjišťuje, že to platí.

         Opačný přístup je, když dítěti vyhovíte a zůstanete s ním, nebo ho vezmete z jeho pokoje. Poselství, které mu sdělujete svým chováním je: „Máš strach, když tě opustím a máš pravdu, je to trápení zůstat sám.“ Jak můžete očekávat, že bude považovat uložení do postýlky za konec dne, když si vás večer pláčem vynutí a jeho den pokračuje.

         Existuje určitý kompromis. Ten nenechá dítě zoufale samotné a  ani mu neumožňuje získat kousek dne navíc. Poselství, které mu sdělíte, zní: „Není třeba, abys křičelo. Nejsi opuštěné. Vždy přijdeme, jestli budeš potřebovat. Ale den skončil a je čas spát.“ Neberte dítě z postýlky ani nezůstávejte v místnosti. Neodcházejte od něho na více než pět minut. Snažte se, aby vidělo, že jste u něho, ale že v tuto dobu je s vámi hrozná nuda. Odborníci tvrdí, že je potřeba asi týden, aby měl tento způsob úspěch. Musím přiznat, že se mi tento způsob osvědčil.

         Všechny děti se budí několikrát za noc, když se obracejí. Pokud je nic nezaujme nebo nevyruší, znovu usnou, aniž kdokoliv ví, že byly vzhůru. Dává-li dítě najevo každé probuzení, musíte se nad tím zamyslet. Umí usínat samo, nebo vyžaduje vaše uspávání? Není mu zima, nebojí se tmy, nemá hlad nebo žízeň, neztratilo dudlík? Může mít zlé sny a pláče, jakoby se mu něco děsivého stalo. Na všechno s trochou důvtipu najdete radu. Pravidla, která si ve své rodině vytvoříte pro uspávání, noční buzení a „společnou postel“ můžete klidně měnit, nechte se ovlivnit zkušeností. Každé dítě vyžaduje jiný přístup, jinak projevenou přísnost. Jedno se po půlhodince pláče podřídí a nijak se netrápí, druhé bude plakat a vnitřně strádat, protože dobře myšlenou výchovu k samostatnosti vnímá jako odmítání. Myslím, že nejdůležitější je láska, jakou k dítěti cítíme, a pak už nám naše mateřské srdce napoví, co je pro něj nejlepší.

Mgr. Eva Liberdová

Mamíí, já bych chtěl(a) zvířátko…

            Máte děti? A ještě jste od nich tuto prosbu neslyšeli? Tak se těšte! Určitě to přijde!

Děti a zvířata jsou k sobě odjakživa silně přitahovány – asi proto, že cítí, že lidé měli k přírodě odedávna mnohem blíže, než je tomu dnes. Už malé dítě, tak do tří let věku, fascinuje pozorování živého tvora, který je tak jiný a přesto má podobné potřeby i projevy jako ono samo. Taky má hlad a žízeň, taky spí a koná svoji potřebu. Opravdu jsem se nedávno nasmála, když jsme naši fenku novofoundlandského psa museli na chvíli vypustit ze zápřahu saní, aby si mohla v klidu ulevit. Dvouletý Štěpánek mi s přímo objevným nadšením hlásil každé vydařené přidřepnutí a ještě dlouho mudroval nad tím, že Ája „dělá taky a-a“. Živý tvor se umí radovat ze života – stejně spontánně a nepokrytě jako děti, ale cítí i bolest, a když je mu ubližováno, dovede se i bránit. Dokonce – stejně jako my – občas onemocní a někdy potřebuje i doktora. To vše jsou pro dítě velmi cenné poznatky, které zaměstnávají nejen smysly a intelekt malého človíčka, ale příjemně a přirozeně spoluutvářejí i jeho charakter – ostatně výchovy k toleranci a ohleduplnosti, k respektování práv a potřeb druhého není nikdy dost.

Děti v předškolním věku už vědí, že živý tvor je něco naprosto jedinečného a ani sebedokonalejší napodobenina zvířátek je už neuspokojí tak, jako možnost hrát si s “živou hračkou“, která stále nově a zajímavě reaguje, a která je schopna na různé úrovni i komunikovat. Každý jsme ale originál, a tak zatímco můj čtyřletý syn Ondřej s neochvějnou jistotou prohlašuje: „Až budu velký, budu chovat přírodu, maminko.“, nejstarší šestiletý Ivo se vidí v Pavlovi Nedvědovi a největší radost má z nových přírůstků fotbalového vybavení. Ale i on má svoje zvířecí kamarády rád a vždycky už bude vědět, jak se má chovat k nim a jak se v různých případech mohou oni chovat k němu.

U dětí středního školního věku, tj. od osmi let výše, se často touha po zvířecím kamarádovi vystupňuje v soustředěný a promyšlený tlak na rodiče. Ti by měli vědět, že v tomto věku se naplno rozvíjejí rodičovské role budoucí generace – tj. pečovatelské sklony mladých slečen a ochranitelské tendence dorůstajících mladíků a navíc něžnost, ohleduplnost, obětavost a spousta dalších užitečných postojů, které malým, bezbranným přírůstkem do rodiny jen rozkvetou. Bude-li to sestřička, bratříček nebo zvířátko, záleží asi nejvíce zase na nás, rodičích. Musíme mít také na paměti, že alespoň částečná pomoc i taktní usměrnění jsou stále nutné i přesto, že v tomto věku jsou děti schopny ve své oblasti zájmu dosáhnout obdivuhodných znalostí i schopností. A je asi vždy lepší, když je to v oblasti reálného života, než ve světě virtuální reality počítačových her.

Čím je dítě starší, tím víc je schopno něčemu se soustředěně věnovat a podřídit svůj volný čas cílenému tréninku.V pubertě platí, platí –li ovšem vůbec něco, že teď už jsou přerostlá dítka schopna sama převzít většinu starostí o domácího mazlíčka. Ve zvířeti hledají kamaráda a parťáka. Jak dlouho jim tato priorita zůstane, je otázkou. Přesto je dobré podporovat dítě ve snaze intenzivně na něčem pracovat - ať už jde o sport nebo právě výchovu a výcvik zvířete. I to může pomoci s občas rizikovou otázkou co s volným časem nebo s výběrem okruhu přátel. A mít se ke komu přitulit, když k rodičům to už v téhle době často dost dobře nejde...? To se hodí nejen v pubertě! A že se dítko za pár let začne zajímat o docela jiné věci a pes (kočka, kanárek..) vám zůstane na krku? Počkejte, jak budete rádi, že vám doma zůstal aspoň někdo! J

Tak, už víme, proč děti po zvířátku instinktivně touží. Teď ale nastupuje otázka – jaké zvířátko zvolit?

Typ rybičky – reprezentují skupinu zvířat, která nemají k člověku aktivní vztah. I tak jsou ale pro děti přínosem. Mohou pozorovat pohyb, krmení, vyměšování, rozmnožování…i úhyn. A to je další velmi důležitá zkušenost - zkušenost zrození a smrti, která se v dnešní době odsunula za zdi nemocnic či domovů důchodců. Pro naše děti se zrození, život i smrt jejich mazlíčků stává jasnou učebnicí života, která je přiměřená tomu, co jsou ony schopny pojmout – navíc s pomocí i vysvětlením svých rodičů.

Typ želvy a spol. - patří sem nejrůznější obojživelníci i hadi. Lidé jsou jim asi tak podobně lhostejní jako rybám, ale mají pár předností. Dají se brát do rukou, krmit přímo z ruky, přenášet…nedá se s nimi ale příliš mazlit a hrát. Může se také stát, že při prosazování takovéhoto mazlíčka u „rodinné rady“ narazíte na silný odpor některých jejích členů. Ale znám rodinku, která si místo pro ně příliš náročného aljašského malamuta pořídila ještěrku Terezku. Její terárium zdobí obývací pokoj a ke štěstí jí stačí 2-3cvrčci denně. Zakoupíte je ve zverimexu. Když vám to náhodou zrovna nevyjde, proběhnete se po domě a nalovíte pár pavouků. Ať žije pestrý jídelníček!

         Skupina ptáci - má tu výhodu, že už projevuje určitý vztah k člověku a je schopna reagovat i na řeč či posunky. Buď krásně zpívají, nebo hlasitě křičí. Pokud chcete, aby např. papoušek i mluvil, musíte zapomenout na zverimex a najít chovatele, který je ochoten vám mládě zavčas vyjmout z hnízda, uměle dokrmit a tím fixovat na lidi a lidskou řeč, manipulaci i dotyky. Měli jsme také takovéhoto bezvadného anduláka Sašu, který nejraději ze všeho capkal po zemi. Když jsme si šli čistit zuby, náš průvod uzavíral on. Když bylo hotovo, fofroval zas rychle za námi do kuchyně. Škoda, že když se jednou nedopatřením ocitl venku, rozhodl se s procházkami skoncovat a začal létat. Ochočit lze ale i ptáka vyrostlého mezi svými – chce to jen víc trpělivosti, přitom platí čím mladší, tím lepší. Mluvit se ale už pravděpodobně nenaučí.

Teď přicházejí na řadu zvířátka chovaná dětmi asi nejčastěji – jde o malé savce. Křečci, myšky, zakrslí králíčci nebo i fretky a potkani…se všemi je možno krásně se mazlit, dotýkat se jich, hladit je, pozorovat nebo je i něco učit. I když to možná někteří rodiče uslyší neradi, nejvyšší inteligencí v této skupině oplývají jednoznačně fretka a – potkan. Nemusíte ho chytat ve sklepě, dnes jsou moderní ti laboratorní, mají mnoho různých zbarvení a jsou schopni přijít i na zavolání a vytvořit s člověkem, který se mu věnuje, opravdu sehranou dvojici. Co na to rodinná rada? J

O další kousek výš na našem pomyslném žebříčku jsou kočky. Všichni víme o jejich čistotnosti, hravosti i schopnosti potěšit svoje lidi mazlením a přítulností. Jejich výhodou je, že nepotřebují tak důkladnou výchovu ani časově náročné venčení jako pes. Budou spokojeně dovádět na tzv. „škrabadle“, které vyrobíte nebo zakoupíte a které může být i atraktivním doplňkem vašeho bytu.

No a jsme u konce – místo nejvyšší zaujímá pochopitelně pes. Ten k tomu všemu, co jsem už zmínila, přidává ještě i schopnost vidět člověka jako pána a sám bude šťastný v kruhu té „své“ rodiny, ve které potřebuje mít a znát to své místo ve „smečce“…A možná ještě něco. V našich dětech možnost jeho výchovy a výcviku uspokojuje jinak dost problematickou touhu někoho ovládat, mít na někoho vliv. Jinými slovy vychováván dítětem pomůže s výchovou dítěte – s pomocí a dohledem rodičů samozřejmě.

Jak se zdá, děti a zvířata moc dobře ví, proč je dobré navzájem se poznávat a učit se spolu žít. A tak pokud je to alespoň trochu možné, nebraňme jim v tom!

Táňa Pospíšilová

Použité materiály:    

Matějček, Z.: „Co, kdy a jak ve výchově dětí“, Portál 1996

   „Mám své oblíbené zvířátko, je to potkan. Je černá, má hnědé skvrny na hlavě. Má bílé bříško, tlapky, ouška i špičku ocásku. Jmenuje se Johana. Je krásná, bydlí v kleci pro ptáky. Krmím ji granulemi pro psy, jablkem, obilím, zelím, někdy jí dám trochu čokolády. A jednou jsem ji oblékla košili pro panenky, ustřihla jsem rukávy a dala jsem jí to. Moc se jí to nelíbilo, protože druhý den mě trochu kousla, ono se jí to opravdu nelíbilo. Pak jsem jí nedala chvíli nažrat a potom to bylo zase dobré.“  

Michaela Berková, 9let

HLÍDÁNÍ DĚTÍ – ANEB, CO SE DĚJE ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI ?

        Sloužit Pánu se dá různým způsobem. Někdo je evangelista, jiný pastýř, další učitel. V těle Kristově je spousta míst, kam nás Pán posílá. Před nějakou dobou mne poslal do zvláštní služby.

         Slouženo má být každému. Mužům, ženám, manželům i dětem. Předávat Boží poselství je někdy snazší, někdy méně. Na biblické škole nás učili, že pokud chceme například zvěstovat evangelium bezdomovcům, měli bychom se postarat o jejich primární potřeby, dát jim najíst apod.

         Jednou ze skupin, které se náš sbor už nějakou dobu věnuje, jsou maminky. Nějakou dobu už fungovala tzv. „maminkovská skupinka“ a vedení sboru se rozhodlo pořádat pro tuto skupinku, zároveň s nově vznikající skupinkou „seniorů“, kurzy Alfa. Ty probíhaly každý čtvrtek dopoledne. Aby maminky mohly docházet a zároveň se soustředit na kurz, bylo nutné vyřešit problém: Co s jejich dětmi?

         Tak jsem se já, svobodný muž, který malé děti doposud jen zdravil, dostal k úkolu téměř nadlidskému, k hlídání dětí.

         Nadlidský úkol nelze řešit jinak než nadlidskou silou. Věděl jsem, že pokud Pán chce, abychom sloužili maminkám, pomůže se postarat i o jejich děti. Má příprava proto spočívala převážně v modlitbách. V životě jsem totiž neabsolvoval žádný seminář pro práci s dětmi, asi kromě jedné přednášky ve škole.

         Hned první den mi bylo svěřeno asi dvanáct dětí v rozmezí od 2 do 5 let. Pochopil jsem, že nemůžu počítat se společným programem, i když věkový rozdíl nebyl tak veliký. Prostředí, ze kterého děti pocházely, se lišilo. Děti, které měly sourozence, nebo byly v kontaktu s jinými dětmi, ať ve školce nebo v nedělní škole, se chovají zcela jinak než děti, které jsou v kontaktu jen se svojí maminkou. Prvním problémem, který jsem musel řešit a který mě provázel, bylo vyvarovat se stýskání po mamince. Osobně to považuji za Boží zásah, že jsme ta první setkání vydrželi bez komplikací. I když jsem musel některým věnovat mnoho pozornosti a pravidelně reagovat na otázky „Kde je maminka?“, vydrželi jsme až do konce.

Postupem času jsem zpozoroval problém, o kterém jsem doposud jen slyšel, vliv akčních pohádek. Pro děti není totiž tak důležité, zda postava, na kterou si hrají, je dobrá nebo špatná. Důležité je, aby zvítězila. Příkladem může být hra na  Supermana a zloducha. Na rozdíl od televizního seriálu, kdy zlo jasně prohraje, má ve hře zloduch, kterého představuje jedno z dětí, stejnou šanci jako Superman. Nechci tím odsoudit americký filmový průmysl, podobné zkušenosti mám i s klasickým soubojem prince a draka, nebo vlka a Červené Karkulky. Musel jsem zakázat hry, kde vystupují špatní hrdinové. I plyšový drak, kterého máme mezi hračkami, musel být hodný drak, který pomáhá ostatním.

         Čím víc si děti zvykly na prostředí, ve kterém byly, začaly být otrlejší. Došlo na soukromé výlety po faře s cílem najít maminku, nebo na bitky o nejlepší místo pod stolem. Bůh byl ale vždy s námi a nikdy se nic zlého nestalo.

         Největší strach jsem dostal, když jedno z dětí nepozorovaně uteklo ven. Každý, kdo byl v tu chvíli na faře, vyběhl do okolí, aby hledal ztracenou ovci. Díky Pánu se brzy našla. Znovu jsem si uvědomil, že služba, kterou dělám, není závislá na mých schopnostech, ale na Boží milosti.

         Na této službě jsem si uvědomil několik věcí. Tou první je trpělivost a citlivost všech maminek, které vychovávají své děti. Zatímco já jsem s nimi dvě hodiny týdně, maminky tráví se svými dětmi většinu dne, mnohdy i noci. Pochopil jsem, jak moc může znamenat pomoc kohokoliv dalšího, především pochopitelně otců (to zůstává do budoucna výzvou i pro mne).

         Další věcí je zranitelnost. Nejen ta tělesná, ale i ta duchovní. To, co se na některých dětech projevuje na první pohled, může u jiných zůstat dlouho skryto. Důležité je to, co vkládáme do svých dětí. Je naše výchova podle Písma, nebo necháváme děti na pospas televize? Na druhou stranu si uvědomuji, pod jakou nesmírnou Boží milostí jsou naše děti. Kolik nástrah a nebezpečí je kolem nich, a přesto jsou pod ochranou.

         Neopomíjitelnou radostí je pro mne příležitost, kterou mají maminky. Mají důležitou úlohu od Pána, pečovat o své děti, vytvářet rodinné zázemí, ale i ony potřebují někde čerpat; přicházet k pramenům živé vody a pít zadarmo vody života. Naší povinností je dát jim tu možnost, pamatovat i na ně. Pokud mají ženy strach, že skončí „u plotny“, je to strach, že v tom budou samy - opuštěné. To ale Bůh nechce. 

         Jenda Perner

Maminkovské skupinky

         Matky v naší zemi potřebují mnoho povzbuzení v jejich mateřství. Vliv médií, prostředí a nevěřících přátel je nesmírně velký a je nastaven proti rodinám, proti řádnému naplňování role otce a matky. Úžasným prostředkem k tomu, aby maminky mohly být maminkami dle Božího plánu, je obecenství na tzv. maminkovských skupinkách.

Ráda bych se podělila o vlastní zkušenosti s těmito skupinkami. Setkáváme se jednou týdně dopoledne (od 9 do 10,30 hod.) v počtu asi osmi maminek. Děti hlídá jeden bratr ze sboru, který tam plní civilní službu. Mít zajištěno hlídání dětí je jedním z důležitých předpokladů, aby skupinka mohla splňovat svůj úkol. Pokud nemáte ve sboru „vojáka“, určitě najdete tetičku důchodkyni nebo vysokoškoláka, který má jeden pracovní den volný. Maminky si takto na skupince mohou od dětí odpočinout. Některým našim dětem určitou dobu trvalo, než si zvykly být bez maminky. Byly jsme však neústupné, nedbaly na jejich protesty a raději jsme se jednu dobu zamykaly. Mít na skupince klid je pro nás prioritou.

Ohledně programu: probíraly jsme to, co ostatní skupinky - totiž nedělní kázání. Vedoucí vždy před bohoslužbou obdržela zkrácenou verzi kázání, do něhož si mohla během kázání dopisovat své poznámky. Tento systém má jednu obrovskou výhodu: odpadá náročná příprava. Navíc se snažíme v každém tématu zaměřit na oblast manželství a výchovy. Jednu dobu jsme probíraly relace TWR „Zadáno pro dámy“ s Marií Frydrychovou.

Zpravidla každé setkání začínáme chválením Pána písněmi. Poté čteme Písmo a po krátkém výkladu následuje sdílení. Většinou se vynoří nějaký problém, za který se na konci modlíme. Na modlitbu je dobré vyhradit na závěr sejití čtvrthodinku a ohlídat to, protože na modlitbách hledáme odpovědi na naše otázky, sílu od Pána atd.

Při hledání vhodných prostor pro skupinky je důležitý počet dětí a maminek. Když jsme byly tři či čtyři a zhruba tolik dětí, stačil byt. Avšak při větším počtu dětí se vyplatí scházet třeba v klubovně modlitebny, aby děti mohly být poblíž v místnosti pro dětskou besídku.

Myslím si, že maximální počet maminek na skupince je sedm nebo osm. Pokud je totiž dvojnásobný počet dětí od kojenců po předškoláky, je hlídání velmi náročné. Rovněž malé skupinky v počtu dvou, tří maminek stojí za to! Mohou být dokonce hlubší ve vztazích díky větší otevřenosti. Pokud nějaká maminka vypadne na delší dobu, např. z důvodu nemocí dětí, je třeba na ni pamatovat a nějakým způsobem s ní být v kontaktu.

Pro vedoucí je též důležité, aby si našla co nejdříve svou zástupkyni. Hlavně pro dobu, kdy bude pečovat o své nemocné dítě. Najdete ji snadno. Pokuste se scházet s nějakou perspektivní sestrou ze skupinky častěji - můžete třeba chodit spolu na pískoviště apod. Smyslem vašich rozhovorů bude zjistit zájem o skupinku, vztah k ostatním maminkám, aktuální zkušenosti s Pánem atd. Dále se snažte pověřovat svého potenciálního vedoucího různými úkoly, od vaření čaje přes vedení chval a sdílení se svými zkušenostmi až po... Takto poznáte míru zodpovědnosti, obdarování, slabé i silné stránky a další vlastnosti.

Přínosem pro skupinku je být v osobním kontaktu s ostatními maminkami. Tady záleží na vašich rodinných podmínkách, vynalézavosti, ochotě k obětování se. Někdy úplně stačí čtvrthodinka, například po společných nákupech, přičemž všechny tyto schůzky, mající za cíl pastoraci, absolvujte společně s dětmi. Myslíme na to, aby děti měly o zábavu postaráno a současně byly svědky vzájemných modliteb, čtení z Bible, aby viděly praktický křesťanský život ve službě Pánu. V žádném případě nemůžeme dát dětem najevo, že nám překážejí, protože my zrovna děláme mnohem důležitější věci.

Pokud přemýšlíte, v jakém věku dítěte je vhodné začít chodit na skupinku, mám na vlastní kůži vyzkoušeno, že po šestinedělí to u druhého dítěte šlo úplně hladce. Miminko máte u sebe, nakojíte ho, kdy potřebuje, a stejně vám většinu skupinky prospí. Takže neváhejte a choďte co nejdřív. Vítány jsou i těhotné maminky a nezapomeňte zvát i nevěřící.

Chci vás všechny vroucně povzbudit k zakládání „maminkovských“ skupinek. Je to nádherná služba, přinášející mnohá požehnání, služba velmi potřebná a radostná. Boží slovo nás napomíná a vybízí ke službě v Židům 5, 12: „Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm.“

Dana Kašparová

MĚL PÁN JEŽÍŠ, KDYŽ BYL MALÝ, SVŮJ POKOJÍČEK?

Domy prostých lidí byly velmi jednoduché a skromné. Stavěly se z desek, kamení či hliněných cihel se slámou. Stěny se bílily vápnem. Podlaha byla z udusané hlíny. Domy vypadaly jako velké čtyřhranné krabice, skládaly se pouze z jedné velké místnosti rozdělené nestejně vysokou podlahou. Vyšší část sloužila jako kuchyně, ložnice a jídelna dohromady, nižší jako stáj. Když byla zvířata na poli, hrály si tam děti nebo to byla dílna. Okna měli malá, umístěná vysoko. Nebylo jich mnoho proto, aby se v domě udrželo chladno za palčivého žáru denního slunce. Okna nebyla prosklená, ale někdy mívala mříže. Střecha byla plochá z trámů a větví, ztužená hlínou. Každý rok před obdobím dešťů ji museli opravovat. Na střechu vedlo schodiště kolem vnější zdi domu. Podle zákona musel mít každý dům kolem střechy zábradlí chránící lidi před spadnutím. Střecha sloužila k mnoha různým účelům: Lidé se zde osvěžovali, spali, modlili se, rozmlouvali, ale také zde sušili zeleninu nebo nechávali dozrávat ovoce.

     Dveře vedoucí do domu byly velmi nízké, lidé se museli sklánět, aby vešli. Dům neměl komín, protože se v něm netopilo. Jen do jamky uprostřed místnosti se dávalo doutnající dřevěné uhlí. K osvětlení používali malé olejové lampy umístěné na trojnožce nebo otočeném hrnku. Domy bohatších lidí se stavěly z kamene a vápenné malty. Místnosti se rozkládaly kolem ústředního dvora. Domy někdy měly i poschodí, horní místnost byla určena pro hosty. Mívali i cisterny nu vodu a koupelny, zatímco chudí lidé museli docházet pro vodu ke studni. Zkusme si představit, že bychom všichni měli bydlet v jedné místnosti, a to i se zvířaty. Pak nám i byt 2+1 bude připadat jako palác.  (hup)

CHODIL MOJŽÍŠ V EGYPTĚ K HOLIČI?

            Jak dbali o svůj vzhled lidé ve starověkém Egyptě? Samozřejmě už tehdy měla pro člověka úprava vlasů značný význam. Egyptští muži chodili ve všech dobách nejraději krátce ostříhaní, vlasy si česali tak, aby těsně přiléhaly k hlavě a uši zůstávaly volné. Jiný druh účesu charakterizovaly nakadeřené krátké vlasy, které zakrývaly uši a spadaly v oblouku od spánků k týlu. Majitel takového účesu nosil paruku nebo si kadeřil vlastní vlasy. Středně dlouhé vlasy, rozdělené do pramenů, spadající od pěšinky uprostřed hlavy na obě strany hluboko k šíji a zakrývající uši - to byl účes velmožů při slavnostních příležitostech, samozřejmě šlo o paruku. Tváře si muži holili bronzovými břitvami sami nebo se svěřovali do péče holičů, kteří buď docházeli do domů velmožů nebo obsluhovali venku prostý lid, například na lavičce ve stínu vzrostlé sykomory. Zarůst bradu plnovousem si muži nechávali pouze v době hlubokého smutku. Také u žen bylo základem úpravy vlasů zastřižení do hladkého účesu na nějž si nasazovaly paruku. Nosily paruky z dlouhých vlasů, rozdělených do tří částí nebo bohaté paruky z velkého počtu tenkých dlouhých copů, zakončených třásněmi. Žena měla paruku uloženou ve zvláštní skříňce a v případě potřeby si ji rychle nasadila na hlavu, aniž musela začít s dlouhým česáním. Paruky byly nejen důležitou ozdobou hlavy, ale chránily i před palčivým žárem egyptského slunce. Pokud mohly, pořizovaly si ji i venkovanky. Vyráběly se z dlouhých lidských vlasů, méně často z vláken různých rostlin. Nakadeřené vlasy zpevňovali voskem. Malé děti mívaly vlasy spletené do copu, visel zpravidla na jedné straně hlavy, zatímco ostatní vlasy byly buď krátce zastřiženy nebo zcela vyholeny. K úpravě vlastních vlasů používali Egypťané hřebeny z dřeva nebo z kostí. Dochovaly se recepty pro rychlý růst vlasů jako například: končetina fenky chrta, pecka datle, oslí kopyto, vše je řádně uvařeno v oleji a vlasy jsou tím hojně mazány. Zaručeným prostředkem proti padání vlasů je lví tuk. Ani s šedivěním vlasů si nedělali velké starosti. Krev černého dobytka svařená v oleji, tuk černých hadů a obsah havraních vajec jim opět vrátily krásné černé kadeře. Zda to funguje, můžete vyzkoušet samy.      (hup)