Děti a zvířata jsou k sobě odjakživa silně přitahovány – asi proto, že cítí, že lidé měli k přírodě odedávna mnohem blíže, než je tomu dnes. Už malé dítě, tak do tří let věku, fascinuje pozorování živého tvora, který je tak jiný a přesto má podobné potřeby i projevy jako ono samo. Taky má hlad a žízeň, taky spí a koná svoji potřebu. Opravdu jsem se nedávno nasmála, když jsme naši fenku novofoundlandského psa museli na chvíli vypustit ze zápřahu saní, aby si mohla v klidu ulevit. Dvouletý Štěpánek mi s přímo objevným nadšením hlásil každé vydařené přidřepnutí a ještě dlouho mudroval nad tím, že Ája „dělá taky a-a“. Živý tvor se umí radovat ze života – stejně spontánně a nepokrytě jako děti, ale cítí i bolest, a když je mu ubližováno, dovede se i bránit. Dokonce – stejně jako my – občas onemocní a někdy potřebuje i doktora. To vše jsou pro dítě velmi cenné poznatky, které zaměstnávají nejen smysly a intelekt malého človíčka, ale příjemně a přirozeně spoluutvářejí i jeho charakter – ostatně výchovy k toleranci a ohleduplnosti, k respektování práv a potřeb druhého není nikdy dost.
Děti v předškolním věku už vědí, že živý tvor je něco naprosto jedinečného a ani sebedokonalejší napodobenina zvířátek je už neuspokojí tak, jako možnost hrát si s “živou hračkou“, která stále nově a zajímavě reaguje, a která je schopna na různé úrovni i komunikovat. Každý jsme ale originál, a tak zatímco můj čtyřletý syn Ondřej s neochvějnou jistotou prohlašuje: „Až budu velký, budu chovat přírodu, maminko.“, nejstarší šestiletý Ivo se vidí v Pavlovi Nedvědovi a největší radost má z nových přírůstků fotbalového vybavení. Ale i on má svoje zvířecí kamarády rád a vždycky už bude vědět, jak se má chovat k nim a jak se v různých případech mohou oni chovat k němu.
U dětí středního školního věku, tj. od osmi let výše, se často touha po zvířecím kamarádovi vystupňuje v soustředěný a promyšlený tlak na rodiče. Ti by měli vědět, že v tomto věku se naplno rozvíjejí rodičovské role budoucí generace – tj. pečovatelské sklony mladých slečen a ochranitelské tendence dorůstajících mladíků a navíc něžnost, ohleduplnost, obětavost a spousta dalších užitečných postojů, které malým, bezbranným přírůstkem do rodiny jen rozkvetou. Bude-li to sestřička, bratříček nebo zvířátko, záleží asi nejvíce zase na nás, rodičích. Musíme mít také na paměti, že alespoň částečná pomoc i taktní usměrnění jsou stále nutné i přesto, že v tomto věku jsou děti schopny ve své oblasti zájmu dosáhnout obdivuhodných znalostí i schopností. A je asi vždy lepší, když je to v oblasti reálného života, než ve světě virtuální reality počítačových her.
Čím je dítě starší, tím víc je schopno něčemu se soustředěně věnovat a podřídit svůj volný čas cílenému tréninku.V pubertě platí, platí –li ovšem vůbec něco, že teď už jsou přerostlá dítka schopna sama převzít většinu starostí o domácího mazlíčka. Ve zvířeti hledají kamaráda a parťáka. Jak dlouho jim tato priorita zůstane, je otázkou. Přesto je dobré podporovat dítě ve snaze intenzivně na něčem pracovat - ať už jde o sport nebo právě výchovu a výcvik zvířete. I to může pomoci s občas rizikovou otázkou co s volným časem nebo s výběrem okruhu přátel. A mít se ke komu přitulit, když k rodičům to už v téhle době často dost dobře nejde...? To se hodí nejen v pubertě! A že se dítko za pár let začne zajímat o docela jiné věci a pes (kočka, kanárek..) vám zůstane na krku? Počkejte, jak budete rádi, že vám doma zůstal aspoň někdo! J
Tak, už víme, proč děti po zvířátku instinktivně touží. Teď ale nastupuje otázka – jaké zvířátko zvolit?
Typ rybičky – reprezentují skupinu zvířat, která nemají k člověku aktivní vztah. I tak jsou ale pro děti přínosem. Mohou pozorovat pohyb, krmení, vyměšování, rozmnožování…i úhyn. A to je další velmi důležitá zkušenost - zkušenost zrození a smrti, která se v dnešní době odsunula za zdi nemocnic či domovů důchodců. Pro naše děti se zrození, život i smrt jejich mazlíčků stává jasnou učebnicí života, která je přiměřená tomu, co jsou ony schopny pojmout – navíc s pomocí i vysvětlením svých rodičů.
Typ želvy a spol. - patří sem nejrůznější obojživelníci i hadi. Lidé jsou jim asi tak podobně lhostejní jako rybám, ale mají pár předností. Dají se brát do rukou, krmit přímo z ruky, přenášet…nedá se s nimi ale příliš mazlit a hrát. Může se také stát, že při prosazování takovéhoto mazlíčka u „rodinné rady“ narazíte na silný odpor některých jejích členů. Ale znám rodinku, která si místo pro ně příliš náročného aljašského malamuta pořídila ještěrku Terezku. Její terárium zdobí obývací pokoj a ke štěstí jí stačí 2-3cvrčci denně. Zakoupíte je ve zverimexu. Když vám to náhodou zrovna nevyjde, proběhnete se po domě a nalovíte pár pavouků. Ať žije pestrý jídelníček!
Skupina ptáci - má tu výhodu, že už projevuje určitý vztah k člověku a je schopna reagovat i na řeč či posunky. Buď krásně zpívají, nebo hlasitě křičí. Pokud chcete, aby např. papoušek i mluvil, musíte zapomenout na zverimex a najít chovatele, který je ochoten vám mládě zavčas vyjmout z hnízda, uměle dokrmit a tím fixovat na lidi a lidskou řeč, manipulaci i dotyky. Měli jsme také takovéhoto bezvadného anduláka Sašu, který nejraději ze všeho capkal po zemi. Když jsme si šli čistit zuby, náš průvod uzavíral on. Když bylo hotovo, fofroval zas rychle za námi do kuchyně. Škoda, že když se jednou nedopatřením ocitl venku, rozhodl se s procházkami skoncovat a začal létat. Ochočit lze ale i ptáka vyrostlého mezi svými – chce to jen víc trpělivosti, přitom platí čím mladší, tím lepší. Mluvit se ale už pravděpodobně nenaučí.
Teď přicházejí na řadu zvířátka chovaná dětmi asi nejčastěji – jde o malé savce. Křečci, myšky, zakrslí králíčci nebo i fretky a potkani…se všemi je možno krásně se mazlit, dotýkat se jich, hladit je, pozorovat nebo je i něco učit. I když to možná někteří rodiče uslyší neradi, nejvyšší inteligencí v této skupině oplývají jednoznačně fretka a – potkan. Nemusíte ho chytat ve sklepě, dnes jsou moderní ti laboratorní, mají mnoho různých zbarvení a jsou schopni přijít i na zavolání a vytvořit s člověkem, který se mu věnuje, opravdu sehranou dvojici. Co na to rodinná rada? J
O další kousek výš na našem pomyslném žebříčku jsou kočky. Všichni víme o jejich čistotnosti, hravosti i schopnosti potěšit svoje lidi mazlením a přítulností. Jejich výhodou je, že nepotřebují tak důkladnou výchovu ani časově náročné venčení jako pes. Budou spokojeně dovádět na tzv. „škrabadle“, které vyrobíte nebo zakoupíte a které může být i atraktivním doplňkem vašeho bytu.
No a jsme u konce – místo nejvyšší zaujímá pochopitelně pes. Ten k tomu všemu, co jsem už zmínila, přidává ještě i schopnost vidět člověka jako pána a sám bude šťastný v kruhu té „své“ rodiny, ve které potřebuje mít a znát to své místo ve „smečce“…A možná ještě něco. V našich dětech možnost jeho výchovy a výcviku uspokojuje jinak dost problematickou touhu někoho ovládat, mít na někoho vliv. Jinými slovy vychováván dítětem pomůže s výchovou dítěte – s pomocí a dohledem rodičů samozřejmě.
Jak se zdá, děti a zvířata moc dobře ví, proč je dobré navzájem se poznávat a učit se spolu žít. A tak pokud je to alespoň trochu možné, nebraňme jim v tom!
Táňa Pospíšilová
Použité materiály:
Matějček, Z.: „Co, kdy a jak ve výchově dětí“, Portál 1996
„Mám své oblíbené zvířátko, je to potkan. Je černá, má hnědé skvrny na hlavě. Má bílé bříško, tlapky, ouška i špičku ocásku. Jmenuje se Johana. Je krásná, bydlí v kleci pro ptáky. Krmím ji granulemi pro psy, jablkem, obilím, zelím, někdy jí dám trochu čokolády. A jednou jsem ji oblékla košili pro panenky, ustřihla jsem rukávy a dala jsem jí to. Moc se jí to nelíbilo, protože druhý den mě trochu kousla, ono se jí to opravdu nelíbilo. Pak jsem jí nedala chvíli nažrat a potom to bylo zase dobré.“
Michaela Berková, 9let
Žádné komentáře:
Okomentovat