Sloužit Pánu se dá různým způsobem. Někdo je evangelista, jiný pastýř, další učitel. V těle Kristově je spousta míst, kam nás Pán posílá. Před nějakou dobou mne poslal do zvláštní služby.
Slouženo má být každému. Mužům, ženám, manželům i dětem. Předávat Boží poselství je někdy snazší, někdy méně. Na biblické škole nás učili, že pokud chceme například zvěstovat evangelium bezdomovcům, měli bychom se postarat o jejich primární potřeby, dát jim najíst apod.
Jednou ze skupin, které se náš sbor už nějakou dobu věnuje, jsou maminky. Nějakou dobu už fungovala tzv. „maminkovská skupinka“ a vedení sboru se rozhodlo pořádat pro tuto skupinku, zároveň s nově vznikající skupinkou „seniorů“, kurzy Alfa. Ty probíhaly každý čtvrtek dopoledne. Aby maminky mohly docházet a zároveň se soustředit na kurz, bylo nutné vyřešit problém: Co s jejich dětmi?
Tak jsem se já, svobodný muž, který malé děti doposud jen zdravil, dostal k úkolu téměř nadlidskému, k hlídání dětí.
Nadlidský úkol nelze řešit jinak než nadlidskou silou. Věděl jsem, že pokud Pán chce, abychom sloužili maminkám, pomůže se postarat i o jejich děti. Má příprava proto spočívala převážně v modlitbách. V životě jsem totiž neabsolvoval žádný seminář pro práci s dětmi, asi kromě jedné přednášky ve škole.
Hned první den mi bylo svěřeno asi dvanáct dětí v rozmezí od 2 do 5 let. Pochopil jsem, že nemůžu počítat se společným programem, i když věkový rozdíl nebyl tak veliký. Prostředí, ze kterého děti pocházely, se lišilo. Děti, které měly sourozence, nebo byly v kontaktu s jinými dětmi, ať ve školce nebo v nedělní škole, se chovají zcela jinak než děti, které jsou v kontaktu jen se svojí maminkou. Prvním problémem, který jsem musel řešit a který mě provázel, bylo vyvarovat se stýskání po mamince. Osobně to považuji za Boží zásah, že jsme ta první setkání vydrželi bez komplikací. I když jsem musel některým věnovat mnoho pozornosti a pravidelně reagovat na otázky „Kde je maminka?“, vydrželi jsme až do konce.
Postupem času jsem zpozoroval problém, o kterém jsem doposud jen slyšel, vliv akčních pohádek. Pro děti není totiž tak důležité, zda postava, na kterou si hrají, je dobrá nebo špatná. Důležité je, aby zvítězila. Příkladem může být hra na Supermana a zloducha. Na rozdíl od televizního seriálu, kdy zlo jasně prohraje, má ve hře zloduch, kterého představuje jedno z dětí, stejnou šanci jako Superman. Nechci tím odsoudit americký filmový průmysl, podobné zkušenosti mám i s klasickým soubojem prince a draka, nebo vlka a Červené Karkulky. Musel jsem zakázat hry, kde vystupují špatní hrdinové. I plyšový drak, kterého máme mezi hračkami, musel být hodný drak, který pomáhá ostatním.
Čím víc si děti zvykly na prostředí, ve kterém byly, začaly být otrlejší. Došlo na soukromé výlety po faře s cílem najít maminku, nebo na bitky o nejlepší místo pod stolem. Bůh byl ale vždy s námi a nikdy se nic zlého nestalo.
Největší strach jsem dostal, když jedno z dětí nepozorovaně uteklo ven. Každý, kdo byl v tu chvíli na faře, vyběhl do okolí, aby hledal ztracenou ovci. Díky Pánu se brzy našla. Znovu jsem si uvědomil, že služba, kterou dělám, není závislá na mých schopnostech, ale na Boží milosti.
Na této službě jsem si uvědomil několik věcí. Tou první je trpělivost a citlivost všech maminek, které vychovávají své děti. Zatímco já jsem s nimi dvě hodiny týdně, maminky tráví se svými dětmi většinu dne, mnohdy i noci. Pochopil jsem, jak moc může znamenat pomoc kohokoliv dalšího, především pochopitelně otců (to zůstává do budoucna výzvou i pro mne).
Další věcí je zranitelnost. Nejen ta tělesná, ale i ta duchovní. To, co se na některých dětech projevuje na první pohled, může u jiných zůstat dlouho skryto. Důležité je to, co vkládáme do svých dětí. Je naše výchova podle Písma, nebo necháváme děti na pospas televize? Na druhou stranu si uvědomuji, pod jakou nesmírnou Boží milostí jsou naše děti. Kolik nástrah a nebezpečí je kolem nich, a přesto jsou pod ochranou.
Neopomíjitelnou radostí je pro mne příležitost, kterou mají maminky. Mají důležitou úlohu od Pána, pečovat o své děti, vytvářet rodinné zázemí, ale i ony potřebují někde čerpat; přicházet k pramenům živé vody a pít zadarmo vody života. Naší povinností je dát jim tu možnost, pamatovat i na ně. Pokud mají ženy strach, že skončí „u plotny“, je to strach, že v tom budou samy - opuštěné. To ale Bůh nechce.
Jenda Perner
Žádné komentáře:
Okomentovat