Lidé většinou chodili bosi, hlavně ti chudí. Pro teplé klimatické podmínky byly nejčastější obuví sandály. Obouvali si je především tehdy, když chtěli svá chodidla ochránit před rozpáleným pískem či drsným povrchem cest.
Boty byly pro pravou a levou nohu odlišné a mívaly dvojitou podrážku. Na silnější podrážce z tlusté kůže byla druhá, tenčí. Podrážky se prošívaly nití, ta se namáčela do pryskyřice, aby byla odolná vůči vodě. Šilo se pomocí šídla vyrobeného z kosti, to se čas od času namočilo do tuku, pak totiž lépe prorazilo kůži. Podrážky těch nejjednodušších sandálů byly ploché, u prstů se rozšiřovaly a na konci měly otvor, jímž se protahoval řemínek uchycený uzlem. Řemínek vedl mezi palcem a druhým prstem a kolmo na něj navazoval široký pásek, jenž se protahoval štěrbinami ve spodní části podrážky, přibližně pod patou. Pásek se k řemínku připevnil uzlem, obepínal nárt.
To byl jeden ze způsobů upevnění podrážky k chodidlu, existovaly samozřejmě i složitější.
Podrážky bývaly taky ze dřeva. Výrobou obuvi se zabývali zpočátku muži, pak začaly vznikat různé řemeslné cechy.
Víte, jaký byl odedávna v Izraeli způsob stvrzování při vykupování nebo výměnném obchodu? Že ne? No, jeden člověk si vyzul střevíc a dal jej tomu druhému (Rút 4,7). (hup)
Žádné komentáře:
Okomentovat