neděle 31. října 2010

Napůl prázdná nebo napůl plná?


                Nejspíš to znáte, ale schválně si tento test udělejte znovu. Představte si sklenici do poloviny naplněnou nějakou tekutou pochutinou. Postavíte ji před pesimistu a ten se zamračí: „Ach jo, ta sklenice je už napůl prázdná.“ Postavíte ji před optimistu, kterýžto se rozzáří: „Super, sklenice je ještě napůl plná!“ Postavíte ji před sebe. Jaká bude vaše reakce?
                Je všeobecně známo, že světem vládne nespokojenost a nevděk. A to ne někde daleko, ale všude kolem nás. Lidé jsou schopni  remcat, nadávat a kritizovat všechno možné a taky to dělají. Stěžují si v dopravních prostředcích, v obchodě, u lékaře, na ulici, na návštěvě… Přestože se k tomu my osobně nepřidáme, nemůže nás to nepoznamenat. Někdy stačí kapka a už se topíme. Vždyť to máme tak těžké! Neustálý koloběh péče o domácnost, děti, manžel, nedostatek času, peněz, spánku, možná zdraví, pocity méněcennosti, neschopnosti, nedocenění, nepříjemný pocit z pohledu do zrcadla a každá z nás by určitě byla schopna tento seznam nespokojeností doplnit. Jedním z typických projevů obzvláště citlivé ženské duše je nespokojenost s tím, co se odehrává právě nyní a stálé vyhlížení k něčemu, co mají ti druzí, touha po tom, co zrovna nemám. Možná to taky znáte, říkáte si: spokojená budu, až získám to či ono, až děti povyrostou, až o dovolené, až lépe uslyším Boží hlas… Člověk jakoby pořád na něco čekal, že až jednou bude mít úplně všechno, pak bude moct být Bohu vděčný.
                Jelikož je nespokojenost a nevděčnost tak rozšířená, může se nám zdát normální. Ale nejenže není normální, je dokonce nebezpečná. V Římanům 1,21 se píše: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.“
                Maminka, nejen v domácnosti se vším, co to obnáší, je náročné povolání. A jsem-li k sobě upřímná, musí mi být jasné, že sama to nezvládnu. Potřebuji Boha. Všechny potřebujeme být čím jak nejblíže Bohu a to nejen k tomu, abychom v úloze matky obstály „celkem dobře“. Být v Boží blízkosti znamená žít z Boží síly, slyšet Boží hlas, rozumět Božím plánům se mnou, neustále Ho poznávat. Dobře vím, že to potřebuji, toužím po tom, ale jak toho dosáhnout? Jednou z cest je žít vděčností.
                Pán Bůh nám dává spoustu dobrých věcí. Je užitečné si to občas uvědomit, protože naprostou většinu považujeme za  normální. Tak například dnes ráno jsem se probudila, mám co jíst, kde bydlet, nemusím prožívat hrůzy války, mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, mám krásné děti, mám pět smyslů, kterými mohu poznávat a obdivovat Boží stvoření v přírodě a vlastně všude kolem mě, mám Bibli a můžu se těšit z toho, co pro mě Bůh udělal a dělá. Všichni toho máme tolik, že nemusíme na nic čekat, ale klidně si můžeme dovolit být Bohu vděčné už teď. V Koloským 3,15 to máme dokonce dáno příkazem: „A buďte vděčni.“ A v Koloským 2,7 se zase píše: „Znovu a znovu vzdávejte díky.“ Vděčnost a spokojenost je ochrana pro život křesťana. Nespokojenost totiž často vede k hříchu a toho nás chce náš milující otec ušetřit.
                Děkováním také můžeme Boha více poznávat. Když člověk ví, co mu Bůh všechno dal, najednou mu víc rozumí, je blíž Boží tváři a zjišťuje, že okolo něho se můžou dít všelijaké věci, že nemusí mít vždy jídlo, peníze, zdraví, plno přátel… ale Bůh je pevný bod, který se vždy postará, aby se daná situace vyřešila podle jeho moudré, milostivé,, svrchované, všemocné vůle. Jenže tohle nezjistíme, pokud budeme po Bohu pořád jen něco chtít a ani neřekneme děkuji. Měly bychom se  naučit jít cestou vděčnosti, protože ona nás přiblíží před Boží trůn.
                V listu Filipským 4,11-13 apoštol Pavel píše: „…naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ Jestliže Pavel říká, že se tuto spokojenost naučil, je zřejmé, že to nebyl jeho přirozený povahový rys. Také pesimismus a optimismus a tím pádem i reakce na sklenici do poloviny naplněnou i reakce na další věci, nemůžeme svalovat na temperament. Záleží na rozhodnutí. Mohl-li se bývalý vzdělaný farizeus a horlivý pronásledovatel církve naučit pro Krista trpět hlad, nouzi, nedostatek, pak je zřejmé, že pro Krista jde úplně všechno. Je nádherné, že se však nenaučil jen trpět nouzi, ale také vychutnat si Ježíšovu přízeň, uměl být spokojen nejen s hladem, ale i s dobrým jídlem, když bylo. Uměl žít v každé situaci a to proto, že neustále přebýval s Kristem.
                Mateřství, počínaje těhoten-stvím, přes porod, šestinedělí  a vlastně až do konce života, může být hodně náročné. Ale záleží na nás, jak své  mateřství přijmeme  a prožijeme, zda ve vděčnosti či v naříkání. Vzpomínám si, jak jsem si jednou stěžovala dětské lékařce, že se dcera velmi často v noci budí. Odpověděla mi: „ Vychutnejte si to.  Za pár let už na to budete jen vzpomínat.“ Tak jsem vychutnávala. A teď vychutnávám podruhé. A víte, že se s tímto vědomím v noci vstává opravdu lépe?
                Bůh je tak dobrý. Učme se objevovat důkazy jeho milosti v našich životech, v životech našich manželů, dětí, všude kolem nás.
„Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,
hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení,
a po cestě věčnosti mě veď!“
Žalm 139,23-24.
Použité materiály:
Frantíková, Jana: Křesťanská matka (přednáška).
 TWR, Frydrychová, Marie: Zadáno pro dámy.
(jok)

Žádné komentáře:

Okomentovat