MASAKO

               Představ si, že ses narodila a žiješ v zemi, kde auta jezdí vlevo, písmo se čte odshora dolů a zprava doleva. kde sňatky dosud často sjednávají rodiče, kde ženy s pokorou každé ráno čistí svým mužům boty, váží jim kravaty a navlékají ponožky, kde výraz pro manželku znamená něco jako „ta vzadu v domě“. Manželé se tady na manželky obracejí zvoláním „hej ty!“, neseznamují je se svou prací v zaměstnání a nedovolují jim účastnit se veřejného života. Průměrnou rodinu tvoří manželé a dvě děti. Děti odmalička vychováváte k soutěživosti a vštěpujete jim snahu být první téměř za každou cenu, protože zůstat posledním je hanbou nejen pro dítě, ale i pro celou rodinu.

Jste národ houževnatě spořící peníze. Šetříte pro případ nemoci, protože za léčení se platí a je velmi drahé. Druhým účelem velmi intenzivního spoření je nahromadit finanční prostředky na studium dětí. Devadesát tři procenta Japonců starších patnácti let mají středoškolské vzdělání.

Školní rok je zde pravděpodobně nejdelší na světě - má celých 240 vyučovacích dnů. Přesto učitelé ukládají žákům tolik domácí přípravy, že ve vyšších třídách se musí děti doma učit pět až šest hodin denně. Říká se zde: „Když budeš spát čtyři hodiny denně, dostaneš se na univerzitu; budeš-li spát pět hodin, propadneš.“ Rodiče jsou doslova posedlí snahou dostat dítě na univerzitu. Aby školáka v těsném bytě nic nerušilo při biflování, našel průmysl obdivuhodně pragmatické a bezcitné východisko - zvukotěsné dřevěné rozkládací bedny, vybavené lavicí a svítidlem, které se dají otevřít pouze zvenčí... Dokud se uvězněné dítě dokonale nenabifluje všechno, co mu bylo uloženo, rodiče je prostě z cely nepustí... Již čtyřleté děti čeká přijímací zkouška - do mateřské školy. Jedná se o zkoušky do privilegované školky, ze které se dítě snáze dostane do privilegované základní a střední školy a odtamtud na privilegovanou univerzitu. Pro přípravu na zkoušky chodí tříleté děti do zvláštních kurzů, za něž rodiče platí bezmála tolik, kolik činí jejich průměrná měsíční mzda.

Bydlíš ve městě s největší koncentrací obyvatel na světě (patnáct miliónů). Toto město leží podél stejnojmenného zálivu v délce 130 kilometrů a jeho dominantou jsou obrovské mrakodrapy a skleněné výškové budovy. Nejdražší věcí je zde prostor. Každý centimetr čtvereční se zde platí zlatem a podle toho se s ním také zachází. Proto nepřekvapí, když dva sportovci  válejí tenis na střeše ve výšce desátého poschodí. Staví se na malém prostoru a s vědomím ostrovanů - je nás hodně, místa málo. Jsou zde dokonale řešené nadjezdy a podjezdy, že se při obrovském návalu lidí a automobilů nezahltí. Vlaky jezdí na minutu přesně, jsou pohodlné, čisté a především rychlé. Toto město je jedním z nejbezpečnějších měst světa. Částečně za to může i poměrně tvrdá výchova. Auta ani domy se tady nezamykají, lidé si zkrátka netroufnou cokoliv ukrást. Klaní se tady na uvítanou, na rozloučenou, při představování, při nabízení pohoštění, na znamení díků, omluvně i soustrastně… Etiketa má stejnou důležitost jako na dvoře Ludvíka XIV. V Evropě se považuje za nezdvořilé stěžovat si na kvalitu jídla, nápojů či místa; ale tady se hostitelů bolestně dotkne již okamžik, když jejich host dá najevo, že cokoliv potřebuje. Máte žízeň? Počkejte, až vám někdo dolije, sami si o pití rozhodně neříkejte. Je vám horko? Raději zemřete, než byste otevřeli okno. Jezte cokoliv, co vám přistane na talíři: hostitel si obvykle dává záležet na výběru jídelníčku a na hostovi je, aby se zářivým úsměvem konzumoval. Nepodávejte si ani dochucovadla nebo cukr do kávy. Co hostitel osobně nenabídne, jako by na stole nebylo. Při odchodu jsou hosté vyprovázeni až na ulici, přičemž domů se hostitel vrátí až v okamžiku, kdy zmizí z dohledu. Jí se sushi (kousky syrové ryby s ochucenou rýží), tempuru (ryba v těstíčku), tonkatsu (vepřové kousky), sukijaki (tenké vepřové plátky se zeleninou, sojovým sýrem tofu a syrovým  vejcem), sojová polévka miso, maki (rýžové  hrudky s rozličnou  náplní). Pokrmy jsou často umně naaranžované, neboť forma a podoba podávaného pokrmu se zde považuje za stejně důležitou, jako jeho chuť. Pije se převážně čaj, pivo a rýžová pálenka saké.

Ano, bydlíš v japonské metropoli Tokiu. Ale od tohoto „odlidštěného“ mraveniště tě již deset let dělí vodní přehrada a obrovský zelený park obklopující Císařský palác, kde jsi „doma“. Jsi totiž japonská princezna Masako. Absolvovala jsi prestižní univerzity v Oxfordu a Cambridge, hovoříš šesti jazyky a v minulosti jsi působila jako diplomatka. Před deseti lety (tehdy ti bylo devětadvacet) jsi se vdala za korunního prince Naruhita a „vyměnila“ svobodu za „zlatou klec“, kde vládne přísná dvorská etiketa. Kvůli bezdětnosti jste se s manželem dostali pod velký tlak sdělovacích prostředků. Před čtyřmi lety jsi potratila a mnozí z toho vinili právě horečnou kampaň kolem tvého těhotenství. Prvního prosince 2001 jsi porodila holčičku (chlapec se v císařské rodině nenarodil přes třicet let). Princeznička dostala jméno Aiko Tošinomija neboli „ta,  která miluje a respektuje ostatní". Jména jí týden po porodu oficiálně přidělil její dědeček, japonský císař Akihito. Druhé jméno Tošinomija, zkráceně Toši, přestane princezna používat, jakmile se vdá.

Podle dvorního protokolu tvá maličká bude muset ještě v batolecím věku nastoupit do školy Gakušuin pro děti aristokratů. Ze školních lavic nevyjde až do univerzitních  let. Tutéž cestu už ostatně nastoupily její sestřenice Mako a Kako, tedy dcery Nahuritova mladšího bratra Akišina. Její přátelé budou pečlivě vybíráni. Kromě jazyků se bude učit umění ikebany a tradičnímu  tanci. Není vyloučeno, že bude ke studiu vyslána i do zahraničí.  A bude-li změněn zákon, který dosud dědictví trůnu v ženské linii vylučuje, stane se možná panovnicí země.

 Překvapíš dvůr požadavky na výchovu stejně, jako to před 41 lety učinila tvá tchýně? Způsobíš na císařském dvoře další zemětřesení? Naruhitova matka, dnešní císařovna Mičiko, způsobila revoluci v dvorních zvyklostech, když se rozhodla syna vychovávat sama. Mičiko, jakožto první neurozená osoba, která se dostala na japonský císařský dvůr, musela své rozhodnutí formulovat písemně, protože dosavadní zákony s něčím podobným nepočítaly. Vznikla tak „ústava  Naru-šan", což je zdrobnělina jména Naruhito. A přitom „ústava  Naru-šan" neobsahuje vůbec nic převratného. „Prosím, sevřete ho nejméně jednou denně pevně do náruče, abyste mu dali najevo, že ho milujete", říká jeden z článků ústavy. „Nechejte ho hrát si s předmětem tak dlouho, jak to jen bude  možné," doporučuje další. Ještě Naruhitův otec a současný císař  Akihito prožíval nejútlejší dětství vzdálen od rodičů. Hned po narození byl předán chůvám, lékařům a vychovatelům, s nimiž žil v odděleném paláci do tří let. Je tedy logické, že princové a princezny z předválečného období lnuli víc ke služebnictvu než k vlastním rodičům. „Když zemřela má matka, neuronila jsem ani slzu", řekla jedna z princezen citovaná  Tošiaki Kavaharou v knize Její výsost Mičiko a císařská rodina.

(suk)

Čerpáno z tisku, knihy Vladimíra J. Cvetova „Japonské otazníky“, nakl. Svoboda, 1989 a knihy Zdeňka a Soni Thomových „Japonská mozaika“, Mladá fronta  2002.